Vůbec v té chvíli nevím, co dělat. Popadnu pa nenku, jak zběsilý seběhnu po schodech dolů, vy běhnu před branku a mrštím jí do popelnice. Vítr ještě zesílil, než stihnu přiklopit víko, zvedne ně kolik papírů a vynese je do vzduchu. Několikrát s nimi zatočí a mrští do keřů, odkud není vysvo bození. Jindy bych je sebral a uklidil, ale teď mi to je úplně jedno. Pro jistotu panenku zastrčím hodně dolů do odpadků, jako by tím, že nebude na očích, mohla zmizet i ta hrůza, která mi právě došla. Za klapnu víko, otočím se k brance a zmateně vyrazím k domu. U dveří ale nejsem schopen vejít dovnitř. Zamířím do zahrady, slabost v nohách mi podráží kolena, jako bych právě podal nějaký šílený spor tovní výkon. Skoro v mrákotách dojdu k lavičce u altánu. Ptáci se třesou ve větru, pod hortenziemi se krčí kocour a pozoruje mě temnýma očima. Na první pohled vypadá nehybně, srst mu v zákrytu jen jemně povívá, ale právě v tom zdánlivém klidu u něj poprvé s jistotou zahlídnu duši lovce. S kaž dou minutou mě realita začíná škrtit jak svěrací kazajka. Zkouším si namluvit, že to byla jen plas tová hračka, ale vím, že to tak není. Teď už naplno vím, že to tak se mnou bylo vždycky, že jsem to jen nikdy ani sám před sebou nevyslovil. Protože takové věci se vyslovit ani nedají. Jenže jako by to tahle podělaná panenka dneska místo mě vykřik la nahlas. Navzdory jejímu plastikovému obličeji se mi zdá, že i z té popelnice na mě ječí, že jsem jí 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515296