DEVÁTÁ KAPITOLA Vernon se na Theu po jejím prohlášení zadíval a povytáhl tázavě obočí. Thea cítila, jak rudne. „To bude vážně ta nejvítanější změna, má nejmilejší Dotty,“ zamumlal. „Koneckonců je pro vás zcela netypické přicházet s nápady, s nimiž bych mohl nesouhlasit,“ dodal ironicky. Thea zatnula zuby a snažila se jeho jízlivou poznámku přejít. Věděla, že jakákoli její reakce ho jen povzbudí, aby ji ještě více popichoval i s onou prokletou přezdívkou. Všimla si, jak se ušklíbl. A teď si ze mě ještě dělá legraci! Chvíli se na sebe oba mlčky dívali. Thea sevřela pevně rty, rozhodnutá nepromluvit a nic nevysvětlovat, dokud ji Vernon nezačne brát vážně. „Prosím, pokračujte,“ vybídl ji Vernon konečně s lehkým povzdechem. „Můžeme tvrdit, že vy… tedy spíš já… vlastně, že Theo je váš…“ Thea ztlumila hlas až do šepotu, ačkoli kolem nebyl nikdo, kdy by je mohl slyšet, „… je váš nemanželský syn.“ Styděla se tak, že jí tváře přímo hořely, a věděla, že musejí mít naprosto nevhodný odstín rudé. Pohled upřela kamsi za jeho pravé ucho, nadechla se a rychle ze sebe chrlila zbytek. Zdálo se jí snadnější mluvit o sobě jako o chlapci Theovi.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515197