DVANÁCTÁ KAPITOLA Everleigh zalapala po dechu, když se probudila. Vystřelila jí ruka a vrazila do sklenice s džusem, postavené na stolku. Rozbila se o podlahu balkonu a střepy se rozlétly po dlažebních kostkách. Přerývaně se nadechla a prohrábla si rukou vlasy. Byla to jen noční můra. To vědomí nijak nepomohlo zklidnit její zběsilý tep ani neulevilo zármutku, který jí svíral hrdlo. Už to bylo deset let, ale stále to viděla tak živě – hroznou vzpomínku na matku v nemocniční posteli, pod bílými přikrývkami jí vystupovaly kosti, a slabě jí zašeptala: „Mám tě ráda.“ Everleigh matce odhrnula vlasy z tváře, přinutila se usmát a slíbila jí, že stráví Vánoce v Paříži. O pět minut později matčina ruka ochabla. Stále někdy v duchu slyšela pisklavé, nekonečné pípání monitoru srdeční činnosti – s tím dnem, nejhorším v jejím životě, ho měla neodmyslitelně spojený. Z morbidních úvah ji vytrhlo zaklepání na dveře. Diego musel zaslechnout, jak se tříští sklo. „Jsem v pořádku, Diego,“ zavolala přes rameno. Dveře se otevřely a o chvilku později zase zavřely. Komorník k ní byl ty poslední dva dny tak laskavý, nosil jí jídlo až do pokoje, protože se z něj nechtěla kvůli Adrianovi hnout a protože ještě překonávala pásmovou nemoc. Bylo to od ní poněkud zbabělé, ale také účinné. Za svého exilu udělala slušný kus práce.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515146