Otec Topo si odkašlal. „Zdravím vás, elfové! Jak to tak vypadá, dorazil k nám zvláštní host, a stihl to zrovna včas na Vánoce! Právě v tenhle sváteční čas bychom se k sobě navzájem měli chovat laskavě, a tak si myslím, že bychom mu mohli předvést trochu té staré dobré elfské pohostinnosti. I když je to člověk.“ Elfové při tom slovu zalapali po dechu. „Člověk!“ vykřikl jeden z nich. „A co Nová pravidla?“ Tenhle elf, který měl na sobě modrou tuniku, se vyznačoval zvláštními vousy. Byly pruhované. Ukazoval na stránku vytrženou z Denní chumelenice, která byla připíchnutá na zdi. Stálo na ní: „NOVÁ ELFÍ PRAVIDLA“. A pod tím nějaký seznam. Nikolas se přinutil k úsměvu a zamával, ale v sále vládlo trapné ticho a zamávalo mu jen jedno malé elfátko. Pár starších elfů výstražně zamlaskalo a něco si pro sebe zabrumlalo. Nikolas si říkal, že to celé bude nějaký nesmysl. Nemají se elfové chovat přátelsky? Kdykoliv si Nikolas představoval elfa, před očima mu vytanulo veselé, usměvavé stvoření, které tančí, vyrábí hračky a rozdává perníčky. Tak mu to aspoň vyprávěl táta. Ale třeba tyhle povídačky nebyly podložené fakty. Tihle elfové se na něj jenom otočili, nic neříkali a upřeně na něj zírali. V životě by neřekl, že zírání je tak důležitou součástí elfského života. „Mám odejít?“ zeptal se celý jako na trní. „Ne. Ne, ne, ne. Ne. Ne,“ odpověděla Nušenka. A pak, aby bylo jasno, dodala: „Ne.“
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515117