100
„Jako ne tak, jak to myslíš, že jo. Jenom prostě na chvilku tady kluky a budem řešit kapelu, no. Pak si asi ubalim brčko a pohoda.“ Usmála se na něj, naklonila se k němu a chytla ho za prdel. „Tak já ti to vynahradím zejtra,“ řekla a zajela mu jazykem do ucha. „Tak jako jasný, to bude jako fajn,“ na to Gram a vypro vodil ji na chodbu. Chtěl jsem se zeptat, jak to jako s tou ženskou má. Jestli mu nevadí, že bude v noci u nějakýho Huga nebo Huberta, a tak dál. Očividně to měl u prdele. Ale když jsem začal, Manson mě utnul, že nebudem řešit sračky, protože je unavenej a chce brzo vypadnout. Tak jsme řešili kapelu. Strašně jsem chtěl na albu mít svůj novej song Psychická tyranie. Nebyl to klasickej horrorcore, vlastně text ani hudba, kterou jsem pro tenhle song skládal, nebyly horrorcorový ani trochu. Mně ale přišly skvělý. Byl to můj nejlepší text. A co se hudby týče, místo temnejch tónů jsem sázel na klavír a jenom v refrénu se v pozadí ozývá elektrická kytara. Žádný samply, melodii pro každej nástroj jsem sám složil, v programu napsal noty a nakonec v něm udělal pořádný bicí. Trval jsem na něm i přesto, že Manson hned zkraje řekl, že je to totální mrdka, jen hudba k němu se mi „docela povedla“. Nebyl jsem v textu v roli vraha, ale oběti. A nedocházelo v něm na žádný fyzický násilí. Bál jsem se, že Manson se v tom songu pozná, ale na to byl příliš blbej. Manson seděl u Gramova stolu s počítačem v jeho pronajatym jedna plus jedna. Gram si jako skladník lepší byt dovolit nemohl, ale byl nenáročnej. Dokud má na vinyly a na hulení, nic nepotřebuje. Přitom na střední bejval hrozně chytrej. Ale příliš hulení a příliš lenosti udělalo svý. Myslim, že v tý hlavě pořád něco měl, jen to nebylo
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515055