KAPITOLA 16
10. ÚNORA 1342
M
arkéta si připadala nádherná. „Není ten šat moc těžký, má paní?“ zapochybovala Běta, když společně s Hildou dokončily poslední úpravy nevěstina účesu. Bylo to těžké. Tuhé kadeře neposlouchaly a musely je zpevňovat vlásenkami. Věneček, který si Markéta poručila nasadit na hlavu, ale mnohé nedostatky skryl. „Je těžký,“ postavila se prkenně vévodkyně. „Ale také je zářivý. Dobře víte, že chci, aby lesk šatů posetých drahokamy a perlami přitáhl pozornost svatebních hostů a oni si nevšimli, jak vypadá moje tvář,“ vysvětlila lhostejně Markéta, přestože v duši byla nebývale rozechvělá. Až do minulého týdne nemohla uvěřit, že se bude vdávat za muže, který je jí nakloněný, rozumí jí, a dokonce ji má i rád. Ona svého Ludvíka milovala a doufala, že časem ji bude milovat i on a podlehne jejímu vnitřnímu kouzlu, které neustále tak zdůrazňoval. Byla odhodlaná udělat všechno pro jejich spokojené manželství a často se radila se svými důvěrnicemi, jak udělat muže šťastným nejen v každodenním životě, ale především v loži. To jí obě její komorné zdůrazňovaly, protože věděly, jak ráda dává najevo své znalosti o zemích a politický přehled o situaci v celé Evropě. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514801
j a r o s l a v a
č e r n á
•
d v ě
m a r k é t y
Ale copak právě pro můj zájem o dění a schopnost vládnout zemím si mě budoucí manžel neváží? položila si nevěsta v duchu otázku a usmála se. Ano, je to skoro týden, co se na Tyrol začali sjíždět vzácní hosté všech evropských dvorů, protože si nemohli nechat ujít velkolepou svatbu vévodkyně Markéty Tyrolské a císařského syna Ludvíka. Nevěsta zůstala stát uprostřed komnaty a vnímala pouze svůj nádherný pocit z toho, jak vypadá. Cítila se jako královna a věděla, že její šat všechny oslepí a dámy budou blednout závistí nad jeho nádherou. „Půjdeme, ženich čeká,“ vydechla vévodkyně, nechala dvě pážata, aby se chopila její vlečky, a drobnými krůčky, tak jak jí to komorné poradily, se vydala k zámecké kapli v doprovodu svého dvora. Po celou krátkou cestu vnímala obdivné vzdechy mužů, ale především šlechtických dam. Závidí mi tu nádheru, pomyslela si a hrdě zvedla hlavu. Závidí mi bohatství, krásu mých zemí a manžela, syna císaře, byla si jistá a sebevědomě kráčela k oltáři. Šum a šepot za chvíli nevnímala. Když na ni ženich zíral a málem jí zapomněl nabídnout rámě, jen se blahosklonně mírně usmála. Pořád ale měla na paměti, že během celé doby obřadu nesmí otevírat ústa a raději držet rty pevně semknuté. Soustředila se pouze sama na sebe a vůbec jí nedošlo, že Ludvík překvapeně zírá na její hlavu a panenský věneček, kterým se v den svatby ozdobila. Nenapadlo ji, že ten šum a šepot v davu není obdivný, ale spíše pohoršený, protože nasadit si na hlavu věneček, když už byla jednou vdaná, bylo pro všechny nepřijatelné a pobuřující. Ženich se rychle vzpamatoval, pokusil se nasadit úsměv a sladit krok s nevěstou, aby mohli společně sklonit hlavu před biskupem a jejich manželství mohlo být v kapli a přede všemi požehnáno. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514801
j a r o s l a v a
č e r n á
•
d v ě
m a r k é t y
Později večer „Půjdeme na lože?“ zeptal se Ludvík nevěsty, protože si všiml, že už je delší dobu zamyšlená a vybrané pochoutky na stole ji nelákají. Jen si každou chvíli usrkla vína, přestože věděla, že se jí po něm dělají na krku a obličeji nevzhledné červené skvrny. „Na lože?“ vykoktala vylekaně. „Má drahá, čeká nás svatební noc, cožpak se pořád potřebuješ tvářit jako nevinné děvče a dávat najevo jakési zbytečné obavy?“ divil se Ludvík, ale vzal nevěstu za ruku a společně odcházeli do připravené ložnice. Loučit se společností se nemuseli. Všichni se dobře bavili a vychutnávali si bohatou tabuli a neustále plné poháry. Jen pár všímavých hostů se při odchodu novomanželů ušklíblo, ale fantazie na nevyhnutelné milostné dobrodružství jim nestačila. „Pojď ke mně,“ natáhl Ludvík ke své novomanželce obě ruce, když konečně osaměli. Markéta stála jako ochrnutá, v nádherně vyšívané noční košili, do které ji převlekly komorné, a chvěla se obavami, které ji celou pohltily. Nejraději by sfoukla všechny svíce, aby manžel neviděl její tvář a nečekaně ho neovládl ho stejný odpor jako Jana Jindřicha. „A teď mi řekni, proč sis nasadila k svatebnímu obřadu panenský věneček,“ hleděl ji Ludvík tázavě do očí. „Vždyť jsi tím jen všechny udivila, možná pohoršila, co si asi naši hosté mohou myslet? Cos tím chtěla projevit?“ „Co myslíš?“ vzlykla Markéta. 100
Ukázka elektronické knihy