V Lesní správě vypsali konkurz na trvalou pozici výzkumníka se zaměřením na pěstování lesa. Přihlásila jsem se spolu s dalšími čtyřmi muži. Z hlavního města provincie přiletěla vědecká komise, aby bylo výběrové řízení zcela objektivní a spravedlivé, a já nemohla uvěřit, jakou mám kliku, když mi práci přiklepli. Alan měl být mým přímým nadřízeným. Najednou jsem mohla pokládat otázky, které jsem považovala za důležité. Nebo alespoň otázky, o jejichž důležitosti jsem se mohla snažit přesvědčit grantovou agenturu. Mohla jsem provádět užitečné experimenty na základě toho, jak podle mého názoru lesní společenství funguje. Ne pouze zkoušet řešení poplatná nařízením, která zjevně narušovala ekologickou rovnováhu lesa a zadělávala na hlubší problém. Mohla jsem stavět na svých zkušenostech a dělat vědu s cílem napomáhat lesu v zotavení z těžby. Dny, kdy jsem testovala ošetření herbicidem, byly u konce. Teď jsem měla opravdu možnost přijít na to, co semenáče potřebují od hub, půdy a ostatních rostlin i stromů. Získala jsem grant na výzkum, jestli se malé jehličnany musejí kvůli přežití spojit v půdě s mykorhizními houbami. Vtěsnala jsem do projektu i otázku, jestli jim původní rostliny v navazování takových vztahů pomáhají, a navrhla jsem to ověřit tak, že porovnám stromky umístěné v rozmanitých komunitách s těmi vysazenými osamoceně do holé země. Za nápady v souvislosti s projektem i za to, že mi grant nakonec poskytli, jsem z velké části vděčila trendům, které udávalo lesnictví na jih od hranic. Toho času Lesní správa Spojených států měnila své postupy kvůli obavám veřejnosti z fragmentace lesů a z vymírání ohrožených druhů, jako je puštík západní, a také kvůli vědeckým poznatkům, že biodiverzita, zahrnující ochranu hub, stromů i divokých zvířat, se výrazně podílí na produktivitě lesů. Dokázal jakýkoli druh prospívat na vlastní pěst? Kdyby se sazenice namíchaly s dalšími druhy, vedlo by to ke zdravějšímu lesu? Napomohlo by růstu stromků, kdyby se sázely ve shlucích s ostatními rostlinami, nebo by měly být rozmístěny daleko od sebe v pravidelné síti? Zmíněné pokusy mě také mohly navést k odpovědi, proč přesně se shlukují staré jedle plstnatoplodé ve vyšších polohách a vzrostlé douglasky v nížinách. Mohla jsem díky nim porozumět, jestli původní rostliny rostoucí vedle jehličnanů zlepšují spojení stromů s půdou. Jestli mají jehličnaté dřeviny na koncích kořenů víc barevných hub, když rostou poblíž listnatých stromů a keřů.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514761
Za testovací druh jsem si zvolila břízu papírovitou, protože jsem si z dětství pamatovala, jaký vytváří hutný humus, který by měl jehličnanům chutnat stejně jako tenkrát mně. Kromě toho mě zaujalo, že bříza patrně dokáže držet na uzdě patogeny. Dřevařské společnosti ji pokládaly za pouhý plevel. Zato všichni ostatní ji měli za běloskvoucí dárkyni pevné voděodolné kůry, chladivých listů a osvěžující mízy. Experiment měl jenom potvrdit mé předpoklady. Vůbec jsem netušila, jaké mě čeká překvapení. Plánovala jsem ověřit, jak si tři vysoce ziskové druhy stromů — modřín, zerav, douglaska — vedou v různém namíchání s břízami. Zmíněné druhy jsem zvolila proto, že rostou přirozeně v původních nekácených lesích. Zeravy mi imponovaly svými dlouhými splétanými větévkami, douglasky hebkými postranními větvičkami připomínajícími kartáče na lahve a modříny hvězdicovitým jehličím, které na podzim zezlátne a popráší zem. Dřevozpracující průmysl tou dobou břízy vnímal jako nejhoršího konkurenta tržních plodin, protože se myslelo, že stíní ceněné jehličnany a brzdí jejich růst. Pokud ovšem malé břízky jehličnanům naopak prospívaly, jaký poměr mezi stromy povede k nejzdravějšímu porostu? Tři druhy jehličnanů se lišily v tom, kolik březového stínu zvládnou, od velmi nízké tolerance hvězdicovitých modřínů po vysokou snášenlivost splétaných zeravů a střední hodnotu kartáčovitých douglasek. Už to samo o sobě naznačovalo, že nejlepší mix se bude u každého druhu různit. Uchýlila jsem se ke koncepci, že břízu papírovitou nejprve na jednom místě spáruji s douglaskami, poté jinde se zeravy a nakonec s modříny západoamerickými ještě v jiném koutě oblasti, která byla toho času uhynulou výsadbou na holoseči, kde se nedokázaly uchytit ani borovice pokroucené. Tentýž experiment jsem zamýšlela provést ještě na dalších dvou holosečích, abych viděla, jak budou stromy reagovat v mírně odlišném terénu. V případě každé druhové dvojice jsem hodlala vyzkoušet pestrou škálu různých poměrů, abych mohla u jehličnanů porovnat stav, kdy rostou osamoceně, s tím, když s nimi v různé hustotě a blízkosti sousedí břízy, a abych mohla ověřit své tušení, že smíšenému porostu se bude za určitých podmínek dařit lépe, modřínům nejspíš v nižším poměru a zeravům ve vyšším. Vycházela jsem z předpokladu, že bříza papírovitá obohacuje půdu živinami a slouží jehličnanům jako zdroj mykorhizních hub. Z mých předchozích pokusů také
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514761
vyplývalo, že břízy nějak chrání jehličnany před tím, aby předčasně podlehly infekci kořenů způsobované václavkami. Dohromady to dávalo padesát jedna různých konfigurací, každá na vlastní ploše. A celkově na území třech holých sečí. Po stovkách dní strávených kontrolou výsadeb a testováním herbicidů, kdy jsem si všímala, jak rostliny a semenáčky rostou pohromadě, jsem dospěla k závěru, že stromy a rostliny záhadným způsobem vnímají, jak blízko se jejich sousedé nacházejí — a dokonce o koho se jedná. Malé borovice mezi rozložitými olšemi vázajícími dusík se rozrůstaly do větší šířky, než když dřepěly v houštině vrbovek. Smrčky rostly nádherně schoulené v náručí hruštiček a jitrocelů větších, ale od bolševníků si udržovaly uctivý odstup. Douglasky a zeravy si libovaly v přiměřeném stínu bříz, ale když nad nimi bujel i ostružiník, zakrňovaly. Oproti tomu modříny potřebovaly ke zdravému růstu a snížení úmrtnosti na kořenovou infekci pouze řídký březový porost. Nevěděla jsem, jak přesně rostliny podmínky prostředí vnímají, ale zkušenost mi napovídala, abych zkušební směsice stromů sázela s velkou pečlivostí. Vzdálenost mezi stromy musela být přesně odměřená a holoseče co nejrovnější, aby se minimalizovalo riziko odchylek. Vzhledem k tomu, že Britská Kolumbie je provincie plná hor, mohlo se hledání tří rovinatých ploch ukázat jako oříšek. Abych byla co nejlépe připravená na obhlížení kořenů a posuzování, jestli se jehličnany spojují s půdou kvalitněji, když rostou poblíž břízy papírovité, než když stojí osamoceně, objednala jsem si stereoskopický mikroskop i příručku k určování mykorhizních vlastností a cvičila jsem se na březových a douglaskových kořenech, které jsem sbírala po cestě domů. Pokaždé když mě Jean viděla, jak v bytě tahám vzorky do improvizované pracovny v komoře, obrátila oči v sloup a pak si mě dobírala za to, že kdykoli se přihlásím o přípravu večeře, vždycky připálím hrnec. Já věčně dělala maso s chilli a ona špagety, ani jedna z nás se ve vaření nevyžívala. Do své laboratorní kobky jsem se běžně zavírala až do půlnoci, krájela kořenové konečky, rozřezávala je a pokládala na sklíčka. Netrvalo dlouho a dokázala jsem identifikovat Hartigovu síť, přezky, cystidy a spoustu dalších částí mykorhizního zakončení kořenů, které mi pomáhaly od sebe rozlišit jednotlivé druhy hub. Některé druhy hub na hebkých douglaskách se patrně shodovaly s těmi na bříze. Pokud to byla pravda, možná březové mykorhizní houby na kořeny douglasek přeskočily a došlo k jakémusi cizorodému spojení. Třeba tato vzájemná inokulace neboli sdílení hub čili symbióza napomáhala tomu, aby
Ukázka elektronické knihy