„Kolega?“ „Jo.“ „To ji jako vozí do práce?“ Pokrčení ramenou. „A pak z práce zase domů?“ Další pokrčení. Z toho kluka člověk nic nedostane – leda by ho pozvala dovnitř na zmrzlinu a prodloužila tak nutnou sérii rádoby nenucených otázek. Jenže zmrzlinu už snědl a nechce kluka přece jen příliš zatěžovat. Zvlášť teď, když se z toho všeho teprve vzpamatovává. Ale stejně: něco udělat musí, aby se dozvěděla pravdu, jak to teď Karolína má. Koneckonců přece pravdu od lži, byť by byla taková pravda sebedivnější a lež sebesofistikovanější, tu dokáže rozeznat bezpečně – pokud ví, vždycky pro to měla vypěstovanou zvláštní citlivost. Karolína byla vždycky chytrá holka. Ale všechno ještě neví a všemu nerozumí, i když není pochyb, že časem na leccos sama přijde, neboť Bůh jí cestu nakonec ukáže. Tomu paní Kohoutová bezpečně věří. Je však třeba se připravit už dnes. Měla by ji varovat, jenže Karolína ji určitě nebude poslouchat. Takže se nedá nic dělat – alespoň s tím Tadeášem si bude muset promluvit. V tom případě ovšem stříhání už nestihne – tohle je nicméně důležitější. Tadeáš cukne hlavou do strany – pramen přerostlých a trochu mastných vlasů se zhoupnutím odkloní, sklouzne zpět a něžně přikryje jeho pravé oko. Paní Kohoutová uvážlivě přistoupí na vnukova komunikační pravidla a taky pokrčí rameny. Pak zamžourá k ostýchavě hřejícímu slunečnímu kotouči, který se už ubírá introvertně skrýt za střechu domu, načež v jemně přepáleném nadšení předestře naprosto neodolatelný program ze svého babičkovského portfolia: „Tadeášku, nedal by sis řízek? Když naškrabeš pár brambor a dáš je vařit, tak já dám maso na pánev a za chvíli to bude. Dáš si, ne?“ „Hm.“ Takže to funguje. „Jestli chceš, můžeš si k tomu pustit i hudbu nahlas. Mně to nevadí.“ 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514744