končí krvavě. V Popelce si sestry uřízly kus nohy a Sněhurčinu nevlastní matku strčili do sudu plného hadů. Najednou se jí v naprosto živých barvách vybavila ilustrace právě k téhle pohádce na poslední stránce jedné z knih, které jim Catalina předčítala. Zelení a žlutí hadi, jejichž ocasy vykukovaly ze sudu, do kterého zrovna cpali macechu. Noemí se opřela o strom a chvíli tam stála se zkříženýma rukama. Když se vrátila do domu, uviděla Virgila, jak stojí na schodišti s rukou položenou na zábradlí. „Navštívil vás nějaký muž.“ „To byl lékař z městské kliniky. Řekl jste, že se tu může zastavit.“ „Nenapomínám vás,“ ujistil ji, když sešel ze schodů a zastavil se před ní. Vypadal trochu zvědavě a Noemí uhodla, že chce vědět, co řekl doktor, ale také uhodla, že se zatím nehodlá vyptávat, a ona na něj také nechtěla všechno vychrlit. „Neměl byste teď čas ukázat mi skleník?“ zeptala se diplomaticky. „S radostí.“ Skleník byl velice malý — téměř jako dovětek na konci rozpačitého dopisu. Zanedbávání se na něm podepsalo, takže v něm bylo víc než dost špinavých skleněných tabulí a rozházených střepů. V deštivém období dovnitř snadno prosakovala voda. Květináče obrůstala plíseň, ovšem pár květin dosud kvetlo, a když Noemí zvedla hlavu, naskytl se jí úchvatný pohled na barevné sklo: skleněnou střechu zdobenou hadími smyčkami. Tělo hada bylo zelené, oči žluté. Ten výjev ji dost překvapil. Had byl dokonale zachycený, téměř jako by se s rozevřenou tlamou chystal odtrhnout od skla. „Aha,“ vydechla a přitiskla si špičky prstů ke rtům. „Copak?“ zajímal se Virgil a přistoupil k ní. „Vlastně nic. Toho hada jsem viděla v domě,“ řekla. · 100 ·
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514574