Nialla sedícího na pařezu. V ruce mu zbýval už jen malý kousek tvrdé ovesné placky. Lekla se. Nečekala ho tam. „Neboj se, neublížím ti,“ ujistil ji, když viděl její vyplašený pohled. „Mohl jsem mít dceru, jako jsi ty, ale celou mou rodinu si vzala černá smrt. Ženu, syna i dcerku. Docela maličkou. Tak krásnou… Já byl tehdy na tažení. Pak jsem se vrátil a zjistil jsem, že nemám k čemu se vracet. Začal jsem pít… ne, ožíral jsem se každý večer do němoty, až jsem nemohl přemýšlet, a hlavně vzpomínat. A v té době jsem začal dělat chyby. Spoustu chyb, které se nedaly napravit.“ „Ta karavana,“ odvážila se hlesnout Isa. „Skutečně jste udělal něco takového?“ „To, co se tehdy stalo, padá na mou hlavu,“ připustil. „I když ne tak, jak si myslíš, a docela jinak, než se vypráví. Přesto jsem byl ochoten přijmout trest. Toužil jsem po smrti, ale oni mne nechali pomalu chcípat zavřeného v díře jen s vlastními myšlenkami. Asi věděli, že bych jim při popravě poskytl prachmizernou zábavu. To jsem snést nemohl. A proto jsem toho psance uprosil, aby mne pustil.“ Rudovous k ní otočil tvář a ona spatřila, jak se mu oči lesknou slzami. *** Na ruce ucítil šimrání. Pohlédl na svou levačku a zjistil, že se mu po odhaleném předloktí producíruje velký lesní mravenec. Kousnutí od těch potvor pěkně bolelo, přesto neměl to srdce tvorečka rozmáčknout. Na moment odložil keramický džbán s pivem na trávu, ve které seděl, opíraje se o loukoťové kolo jednoho z vozů karavany.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514565
Utábořili se s vozy do kruhu hodnou chvíli před soumrakem, nyní se však již sluneční kotouč pomalu skláněl za tmavou lesní hradbu. Opatrně, aby si byl jistý, že mu hrubým sukovitým prstem neublíží, sešťouchl mravence na zem. Viděl, jak se zachytil na stéblu trávy, seběhl po něm a brzy se mu ztratil v porostu. Rudovous se pro sebe mírně usmál. Bylo to snad poprvé za dobu, kdy s karavanou cestoval. Jeho dcerka, když byla malá, ráda pozorovala mravence, brouky a vůbec všechnu havěť. Pocit ztráty ho zasáhl silněji než válečné kladivo. Sáhl po džbánu. Ve spěchu jej málem převrhl. Pití pomáhalo. Jen občas, ale to mu muselo stačit. Než však stačil přitisknout hrdlo ke rtům, padl na něj stín. Přesněji řečeno stíny. A to hned čtyři. Zvedl zrak. Před ním stál pobočník kapitána žoldnéřů, kteří byli jako celá jedna kumpanie najati na ochranu karavany. Nechtěli ho přibrat mezi sebe. Vlastně proti tomu velmi halasně protestovali, jenže vůdce a majitel karavany si tehdy postavil hlavu. Za každou cenu chtěl, aby je doprovázel proslulý Niall od Šedých věží. A tak tedy šel s karavanou, platný jako pověstné páté kolo u vozu. Pokusů o konverzaci se vůdce karavany brzo vzdal, a tak byl chlast jediným Niallovým společníkem. Ale nyní to vypadalo, že by se to mělo změnit. Nezdálo se, že by se ti čtyři chystali odejít. Poručík si nakroutil špičku kníru doplněného šviháckou černou bradkou. Zřejmě si myslel, že společně s nakadeřenými černými vlasy, snědou pletí a jiskrnýma černýma očima bude ve svém černém dubletu střiženém podle poslední módy vypadat neodolatelně. Pro některé ženy možná ano, připustil v duchu rudovous. Pro ty, které si potrpí na grázly. Jeho vzhled piráta dokreslovala i jednoruční šavle s těžkou čepelí a chráničem ruky, jaká byla mezi námořními lupiči oblíbená.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514565
Další dva si byli podobní jako vejce vejci. Hřmotní, ramenatí, navlečení do umaštěných a špinavých vycpávanic. Hrubé, hranaté tváře pokryté strništěm, jimž nikterak nepomohl střih vlasů podle hrnce, který byl stále oblíbený v Aisante. Jeden z nich, ozbrojený palcátem, měl na obličeji tenkou bílou jizvu. Jinak se dali těžko rozlišit, snad jen podle sekery, kterou měl ten druhý. Čtvrtým do party byl vytáhlý muž, který měl kromě u kolen podvázaných pytlových kalhot na holém trupu rozepnutou vestu z tmavě hnědé kůže. Niall věděl, že v kazajce, stejně jako za opaskem, skrývá nemálo nožů. Viděl ho s nimi často cvičit. Muž se zdál být hubený, až vyzáblý. Ten dojem umocňoval i podlouhlý obličej, který byl hladce vyholený stejně jako jeho hlava, až na kolečko tmavých vlasů na temeni, odkud na jeho záda splýval tenký copánek. Jenže na odhalených pažích se mu pod kůží rýsovaly svaly, sice tenké, zato však připomínající ocelová lanka. Ten člověk byl zatraceně rychlý a silnější, než se zdálo. Niall vojančil příliš dlouho na to, aby mu mohlo něco takového uniknout. „Pojď s námi,“ vyzval ho pobočník. Nevšímal si ho a pořádně si zavdal ze džbánu. Rukou si otřel pivo z plnovousu a rychlým pohybem jej setřepal ze hřbetu ruky. Několik jantarových krůpějí skončilo na vyleštěných škorních pobočníka. Po žoldnéřově tváři přeběhl mrak nelibosti, ale hned byl opět pryč. „Kam?“ zahučel. Neměl na večer jiné plány než se podívat džbánu na dno. Možná i několika dalším. „Na průzkum,“ odpověděl chladně pobočník. „Kus před námi jsme na stezce narazili na znepokojivé místo. Podezřelé místo. Půjdeme to prověřit a ty půjdeš s námi.“
100
Ukázka elektronické knihy