Nialla sedícího na pařezu. V ruce mu zbýval už jen malý kousek tvrdé ovesné placky. Lekla se. Nečekala ho tam. „Neboj se, neublížím ti,“ ujistil ji, když viděl její vyplašený pohled. „Mohl jsem mít dceru, jako jsi ty, ale celou mou rodinu si vzala černá smrt. Ženu, syna i dcerku. Docela maličkou. Tak krásnou… Já byl tehdy na tažení. Pak jsem se vrátil a zjistil jsem, že nemám k čemu se vracet. Začal jsem pít… ne, ožíral jsem se každý večer do němoty, až jsem nemohl přemýšlet, a hlavně vzpomínat. A v té době jsem začal dělat chyby. Spoustu chyb, které se nedaly napravit.“ „Ta karavana,“ odvážila se hlesnout Isa. „Skutečně jste udělal něco takového?“ „To, co se tehdy stalo, padá na mou hlavu,“ připustil. „I když ne tak, jak si myslíš, a docela jinak, než se vypráví. Přesto jsem byl ochoten přijmout trest. Toužil jsem po smrti, ale oni mne nechali pomalu chcípat zavřeného v díře jen s vlastními myšlenkami. Asi věděli, že bych jim při popravě poskytl prachmizernou zábavu. To jsem snést nemohl. A proto jsem toho psance uprosil, aby mne pustil.“ Rudovous k ní otočil tvář a ona spatřila, jak se mu oči lesknou slzami. *** Na ruce ucítil šimrání. Pohlédl na svou levačku a zjistil, že se mu po odhaleném předloktí producíruje velký lesní mravenec. Kousnutí od těch potvor pěkně bolelo, přesto neměl to srdce tvorečka rozmáčknout. Na moment odložil keramický džbán s pivem na trávu, ve které seděl, opíraje se o loukoťové kolo jednoho z vozů karavany.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514565