Jenže Birgit o děti strach neměla. Vždycky se bála jen o sebe. A na týrání se podílela. Lekala se svých mož ných činů, sama sebe. Své zrůdnosti se bojí, vyhýbá se situacím, v nichž by nemusela obstát, v nichž by samu sebe zradila. Muž přinášel z kůlny vrchovatý koš s dřívím, kte ré s žuchnutím přepadávalo. Narovnal se a luplo mu v zádech. „Zítra mě budeš muset vozit na saních,“ za smál se. Objala ho mlčky zezadu, rukama drtila jeho hruď, nad tlukoucím duněním pevně propletla promrzlé prsty. Byla srovnaná sama se sebou. I se smrtí. Ale se ži votem ne. Klamová zarytě mlčela a systematicky jednala. Poda řilo se jí už po dvou dnech převézt Bucha z nemocnice do hotelu, musela předem složitě celý převoz domlouvat s primářem a ošetřujícím lékařem. Opouštěli kachlíko vou budovu zadním vchodem za asistence dvou s ester. Aby se vyhnuli větřící tlupě číhajících novinářů. Nic vážného, skutečně nic vážného, žádný infarkt, jak se obával Buch, prostě fyzické a psychické vyčerpání, důsledek vnitřního pnutí, asi přepracovanosti. Struna je už dlouho napjatá, vibruje a dala vědět, že může kdy koliv prasknout, pokud napětí nepovolí. Musí se šetřit a dodržovat pravidelný režim, minimální pravidla du ševní hygieny, žádný alkohol a spát, ještě domluvíme konzultaci s psychologem. Buch vše zlehčoval, byl ve výborné náladě. Seděl na okraji obrovské postele, pevném voru, na nějž se pozdě ji důvěrně rozloží, dlaní přejížděl po modrém, elegant ním a voňavém povlečení.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514558