Jenže Birgit o děti strach neměla. Vždycky se bála jen o sebe. A na týrání se podílela. Lekala se svých mož ných činů, sama sebe. Své zrůdnosti se bojí, vyhýbá se situacím, v nichž by nemusela obstát, v nichž by samu sebe zradila. Muž přinášel z kůlny vrchovatý koš s dřívím, kte ré s žuchnutím přepadávalo. Narovnal se a luplo mu v zádech. „Zítra mě budeš muset vozit na saních,“ za smál se. Objala ho mlčky zezadu, rukama drtila jeho hruď, nad tlukoucím duněním pevně propletla promrzlé prsty. Byla srovnaná sama se sebou. I se smrtí. Ale se ži votem ne. Klamová zarytě mlčela a systematicky jednala. Poda řilo se jí už po dvou dnech převézt Bucha z nemocnice do hotelu, musela předem složitě celý převoz domlouvat s primářem a ošetřujícím lékařem. Opouštěli kachlíko vou budovu zadním vchodem za asistence dvou s ester. Aby se vyhnuli větřící tlupě číhajících novinářů. Nic vážného, skutečně nic vážného, žádný infarkt, jak se obával Buch, prostě fyzické a psychické vyčerpání, důsledek vnitřního pnutí, asi přepracovanosti. Struna je už dlouho napjatá, vibruje a dala vědět, že může kdy koliv prasknout, pokud napětí nepovolí. Musí se šetřit a dodržovat pravidelný režim, minimální pravidla du ševní hygieny, žádný alkohol a spát, ještě domluvíme konzultaci s psychologem. Buch vše zlehčoval, byl ve výborné náladě. Seděl na okraji obrovské postele, pevném voru, na nějž se pozdě ji důvěrně rozloží, dlaní přejížděl po modrém, elegant ním a voňavém povlečení.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514558
„Premiéru odkládat nebudeme, paní Klamová, ne, ne, ne, to nepřichází v úvahu. Je to skutečně neuvěřitelné, paní Klamová,“ opakoval neustále dokola a smál se na hlas, smál se poprvé od svého příjezdu do Prahy, skuteč ně se smál, „ale skoro jsem už na Birgit Stadtherrovou zazvonil. Natahoval jsem ukazovák na vypuklý zvo nek se jmenovkou její sestry, takhle. Skoro jsem ji už měl. A pak mi na záda skočil, přepadl mě a zahryzl se do mě prudce ze všech stran. Strašlivý, panický strach, co se stane, když se s ní setkám. Ten strach byl ve mně i mimo mě, dokonce vzal na sebe podobu ducha, zjevil se v tom malém krámku, za výlohou, za tím zaprášeným sklem, duch v podobě malého chlapce… Je to neuvěři telné, paní Klamová. V Praze nás dostihují samé neuvě řitelné věci, kterým se už ani nepodivujeme.“ Teprve pak se rozplakal a ani paní Klamová netušila, co všechno vyplavuje a v solném toku rozpouští.
Dělám, dělám píšťalenku: malá svině, podař se mi, jestli se mi nepodaříš, dám ti ránu, až se svalíš! V tramvaji se vmáčkla do konečné obliny zadního vago nu. Tramvaj si s ní pohrávala, pohazovala, klátila a na třásala jí. Birgit nadskakovala, pevně se držela oběma ru kama tyče a za ní ujížděl svět. „To mi ujíždí můj život, co za sebou zanechávám, pustinu, ale jedu, ještě jedu, ještě se nevzdávám, jedu za Klamovou a dojedu,“ opakovala si
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514558
umanutě svoji mantru, aby nemusela pozornost zamě řovat mimo sebe. Jedu za Klamovou a dojedu. Klamová. Všichni z ní vysávají energii, já ne, já jí zbytek vlastní energie předám, to choulící se a cukající nic. Proto mě teď stařena Klamová chrání, kdesi v centru Prahy nata huje ruku, prodlužuje teplého, růžového hada s pařáty podél silnic a kolejí, chňapne a přitáhne si tramvaj, v níž vytřeštěně zírá Birgit Stadtherrová za svým životem, bezpečně tramvaj omotá a dovede k cíli. „Dojedu,“ ryt micky a pečlivě opakuje Birgit, „dojedu, dojedu, dojedu.“ Tramvaj zastaví. Takový nicotný, svítící rudý kotouč má moc zastavit tramvaj. A Birgit na ulici vidí nepřiro zeně poskakovat útlého chlapce s modrou školní braš nou na zádech. Popostrkují ho dva starší habáni. Chví lemi se snaží uniknout, zabočit, ale podtrhli mu nohu, neurvale postavili za rukojeť tašky na nohy, zmítal se a oni drcali znovu. Lidé nevšímavě procházeli kolem. „Neunikne,“ pomyslela si Birgit, „neunikne.“ Musí s tím okamžitě přestat, nebo zase nedojede. Nevšímej si ničeho, nevšímej. Nevšímám si ničeho, nevšímám. Okamžitě přestaň, nebo nedojedeš. Okamžitě přesta nu, nebo nedojedu. Jak dlouho ještě vydrží žít s takhle sestrojenou duší, s takhle poznamenaným tělem? Bože, kdybych věděla, že moje ponory jsou správné, nebo jestli naopak podoby ostatních jsou přesným obrazem Božího záměru, bylo by pak všechno jasnější, skepse nebo vnitřní klid, oba póly dosažitelnější. Ale takhle? Když žít znamená neu stále se doprošovat, omlouvat se za svou existenci, být pro smích za svou jinakost, proto předstírat stádnost.
102 Ukázka elektronické knihy