přitahuje svým poprsím nejen mužské oči, ale i oči jelenů. Jistě nějakého brzy picne.“ „Myslím, že problém jsme zažehnali. Manželé budou spokojeni,“ ukončil mimořádnou schůzi místní myslivecké společnosti polesný Pohanka. A ještě připomněl, že peníze z odstřelu pomohou vylepšit jejich pokladnu. Jura Jurásků ještě ten večer nablýskal kulovnici a druhý den čtvrté ráno klepal na hospodské dveře. Panička Boudollenová byla po ránu hodně rozmrzelá. Do mlhavých závojů na lesních mýtinách se jejímu veličenstvu moc nechtělo. Jakmile však usedla na posedu a na palouk se po špičkách vkrádalo světlo, nesměle vykukující z východních vrchů jako dívčí spodnička, a vyhánělo tmu z nejtmavších koutů lesa, pookřála a začala se otáčet víc po Jurovi než po jelenech. Jura si toho všiml, zůstal ale zdvořile zticha. Dobré dvě hodiny tak na posedu po sobě oba pokukovali. A jeleni, pasoucí se přímo pod nimi, jako by se domluvili, že jim dopřejí chvíle důvěrnějšího poznávání, přáli jim soukromí, toho rána netroubili. Jura z toho usoudil, že jeleni mají ze soubojů palice už pořádně otlučené, před závěrečným kolem si potřebují odpočinout. Vysvětlil z části rukama dámě, že by bylo lepší zkusit to až navečer. Dáma kupodivu souhlasila. Navečer ale, sotva přišli na to samé místo, kde byli už ráno, střelkyně odhodlaně vrtěla svým drdolem, že na posed nepoleze. 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514446
Ukázala na sluníčko, kterého bylo na obloze ještě dost, něžně pohladila vyhřátý mech, na kterém pod posedem stáli, a vhupla do něho jak do peřin. Jura honem sáhl do kapsy a listoval ve francouzském slovníku, aby své dočasné velitelce přeložil, že z toho může nastydnout. Panička toho ale jako naschvál nedbala, sundala si zelený sametový kabátek s kostěnými knoflíčky a francouzsky zavrkala, že je jí horko. Jura věděl, co to u mladé a pěkně vyvinuté ženské znamená. Jeho Manča taky někdy parádně hicovala. Znovu otevřel slovník, aby von Boudollenové přeložil, že v této části střední Evropy je podzim jiný, než tomu bývá v Belgii, ať to nepodceňuje. Hraběnka toho ale ani pak nedbala a dokonce si odložila ještě víc. A než Jura nalistoval, že nevzal nic k jídlu a pití, rozkošnicky vykopla kolena do vzduchu. Jura náhle nevěděl, jak má na chování belgické hraběnky reagovat. Podařilo se mu ještě složit větu, jíž von Boudollen varoval, že tímto nevázaným způsobem vyplaší všechny jeleny, oči arabské klisničky však zajiskřily, blondýna vzala Jurovi slovník, a po chvíli její růžová pusinka zavrněla: „Žuro, vy štydět pšed jeleny?“ Pod kliďasem Jurou se rozhoupala země. Dušoval se, že nesmí podlehnout lákavým svodům paničky. Opět rozevřel slovníkového pomocníka a rozpačitě se zeptal, jestli je von Boudollen žárlivý. Hraběnka mu s úsměvem sebrala slovník, a vzápětí pošeptala, že její muž je dvacaterák. Zvedla ruce a ukázala parohy rozvětvenější, než byl celý její hraběcí rod, a ten sahal až do čtrnáctého století, měl potomky ve Španělsku, Švédsku, v Jižní Americe a v Kanadě. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514446
Délka těch parohů Juru rozklepala. Pro případ, že by odtud musel utíkat, položil kulovnici hned vedle svého kabátu. Sotva to ale udělal, sáhly po něm ruce arabské klisničky a její pusinka zadýchaně ševelila: „Žuro, bon, bon, Žuro...“ Filmový fanatik se poděšeně nahrbil. Cítil, že se umenšuje a umenšuje, ačkoli v podobných situacích tomu bývalo naopak. Přál si v té chvíli zalézt pod nejhustší větve borovic, nebo se raději vsoukat do jezevčí nory, kam by na něho chtivé ruce belgické krasavice nedosáhly. V rozčílení koktal, že je mu už kalt, jenže panička mu rozumět nechtěla. Jako zkušená lovkyně si zamanula, že neopustí hranice revíru, dokud nezíská trofej, která by uspokojila jak její lovecké srdce, tak i boky, manželem dosti zanedbávané. Jura se pokusil bránit i tím, že přidušeně vykřikoval, Marie, Marie. Snažil se von Boudollenové naznačit, že je ženatý. Jenže hraběnčiny oči zajiskřily ještě víc. „Och Žuro, bon, Žuro, bon...,“ vzrušeně vzdychala rozněžnělá Belgičanka. A objala Jurovi krk tak silně, že filmové hvězdy se mu z hlavy rychle vytrácely. A přitom bylo obzvlášť důležité, už se neumenšoval, všecko bylo zas, jak to u mužského má v takové chvíli být. Paní hraběnka taky poznala, že Jura je zas chlapík. „Bon, Žuro…,“ rozkošně žvatlala, a dychtivě se vrhla na kořist, po které nemusela vystřelit jedinou kulku ze své vzácné zbraně. Mech je oba přijal a mlčel. A jeleni, co právě přicházeli na paseku, nechtěli věřit svým očím. Něco takového ještě neviděli. A viděli už ledacos.
98 Ukázka elektronické knihy