poezie. Chudák Liselotte, jejíž pomůcka duševnímu zdraví se nikdy nepřehoupla přes „Le ciel est, par-dessus le toit, Si bleu, si calme!“, držela na kolenou knížku naplocho a sledovala text prstem. „Kdo by tě chtěl zatýkat?“ zeptal se Gabriel. „To nikdy nevíš.“ Měla pravdu. Ve víře, že by jí mohlo kynout lepší uplatnění, jí přinášel verše, aby si je zkusila říct. Cvičila: „To dnes snad zemřít máš?“ „To dnes snad zemřít máš?“ Gabriel napočítal kolem toho místa v Parc Monceau, kde kladla tuto otázku, šest, sedm, osm odstínů zeleně. Jezdil za ní autobusem číslo 84, ačkoli jinak nikdy neopouštěl Montparnasse, pokud nemusel, a neobtěžoval se naučit autobusové linky a názvy ulic. Kvůli Liselotte přejížděl Seinu se škrobenými dámami v rukavičkách, starci se stužkami na připomínku té či oné války. Liselotte, která nyní usilovala o zdokonalení cestou lásky, ho nutila mluvit na ni francouzsky. Vyposlechla, naučila se nazpaměť a bez chybičky mu odříkala jeho životní příběh. Slíbil dítěti Gabrielovi, že si nevezme Němku, ale tak prosté to nebylo; zvláštním způsobem nepůsobila dostatečně německy. Repliky se učila zbytečně. Režisér, kterému ji představil, se také domníval, že nevypadá německy. Patřila k těm hnědookým katoličkám z okolí Špýru. Modlila se za Gabriela, ale jeho život byl po modlitbách stejný jako předtím. Hlas jí zadrhával, skoro koktala; zkusila se Gabriela zeptat, zda si ji chce vzít, ale na tom slově se zasekla. V duchu si řekl, že by ji poté, co byla Liselotte Pfliggeová, možná nebavilo být Liselotte Baumovou. Její otčím Wilhelm Pfligge – původem prý Švýcar – se ji pokusil znásilnit, ale stejně nesla jeho jméno. Kdyby se zvyk změny příjmení převrátil, říkal si Gabriel, a on musel po sňatku přijmout jméno Gabriel Pfligge, učinil by to bez podlézavosti nebo přinejmenším taktně. Možná by se od něho čekalo, že bude Wilhelma Pfliggeho oslovovat „Papa“. Viděl Papa Pfliggeho s kníry, podivně žilkovanýma 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514442