obočí, Erez? A David udělal něco velmi zvláštního. Strčil dva prsty do země, přitiskl si trochu hlíny na hruď, na místo, kde mu bilo srdce, a řekl Erez. Máma začala tiše brečet, protože ona asi už pochopila, že mluví o Zaslíbené zemi. Přemýšlím o tom, jestli tohle gesto dělali Židé z Beau-Bassin pravidelně, když jim docházela naděje, když čekali na Erez. Kdyby máma přesně věděla, oč jde, myslím tím válku, vyhlazování Židů, pogromy, kdyby tohle všechno věděla, kdyby byla vzdělaná žena znalá světa, která čte noviny a poslouchá rádio, kdyby byla ten typ ženy, nechala by Davida jít? A kdybych já věděl, co všechno David za čtyři roky vytrpěl, co bych udělal, já sám? Vím, že jsme, máma a já, nežili v Evropě, nevěděli jsme, co se děje, ale to potom tvrdilo hodně lidí: nevěděl jsem, co se děje. Měla si to máma domyslet? A co můj otec? Byl jen vězeňský strážný, ale jako první běžel k bráně, když se ozval zvonek, byl ten nejhorlivější, když bylo třeba pohánět vězně, aby se vrátili na ubikace… Ty otázky mě pronásledují až k zemdlení a nevím, jestli na ně kdy najdu odpověď. Máma Davidovi připravila pytlík s rýží, zelené ovoce, které měl nechat dozrát, vodu, láhev se zelenou směsí, kterou měl vypít nejpozději do tří dnů, protože, jak mu řekla, to je dobré proti malárii. Jak to poznala? Tím, že na něj položila ruce a že ho pozorovala při jídle? Já se chystal potají. Vzal jsem svou plátěnou školní brašnu, strčil jsem do ní troje šortky, tři košile, staré prostěradlo, sešit, gumu, tužku, kuchyňský nůž a kousek otcova mýdla. Zatímco máma dávala Davidovi pomocí celé řady gest pokyny a on ji s andělskou trpělivostí poslouchal, vykradl jsem se ven a schoval jsem brašnu pod strom na kraji lesa. Potom jsem si šel sednout k zahrádce a z plných plic jsem do sebe natahoval vůni lesa, tu zelenou, zpřevracenou vůni, sílu, 96
PosledniBratrInDesignFinal.indd 96-97
která se po cyklonu začínala znovu zvolna navracet, zvrátil jsem hlavu dozadu, abych jí nastavil i hrudník, a připadalo mi, že takhle vdechuji zároveň nebe, tu modrou báň bez mráčků. Narovnal jsem se a nechal oči spočinout na rozmazané lesní výhni, vzpomínám si na tu chvíli jako na okamžik intenzivního soustředění, které jsem do té doby nepoznal, přenastavení celé své mysli podél jediné osy: útěku. Možná jsem tehdy poprvé – jak jsem to později četl v jedné knize – narýsoval linii svého osudu jednou provždy. Když máma s Davidem vyšli z domu, cítil jsem se připravený, připravený na to, že nebudu brečet před mámou, kterou poprvé opustím, ale pro niž se vrátím – tím jsem si byl jistý, jako by to bylo stejně jednoduché jako vtěsnat písmena do malých řádků v sešitě – byl jsem připravený vydat se s Davidem na místo, které jsem znal ze všeho nejlépe, které pro mě v mých devíti letech bylo jediné důvěrně známé, ačkoli právě tam jsem o všechno přišel: do tábora v Mapou.
97
27.07.2022 1:42:10
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514220