jak se jeho dvě neteře během nekonečných měsíců, což jako dvě stě světelných let připadalo mně, naučily říkat „prosím“ a „děkuju“. V časopisech ani blozích pro mlaďasy se to nerozebírá. Tudíž mu tenhle svět — svět domova — uniká. Všechno, co mě tíží a naplňuje hrdostí, je mimo jeho horizont událostí. Nemá ponětí, co dělám. Devadesát procent ze mě pro něj neexistuje. Přesně tohle se snaží vyjádřit feminismus pomocí pojmů jako „emoční zátěž“ a „druhá směna“. Práce, které vidí ženy, ale muži většinou ne. Andrew — a jeho neschopnost vnímat ultrafialové spektrum domu, domova, zahrady a péče o děti — pro mě představuje partnery a manžely mých kamarádek v jeho věku. Vnímání světa, které se v dlouhodobém vztahu nevyhnutelně sráží s naším. Andrew prostě přijímá veškeré dění v domě jako samozřejmost, danost, kterou nechápe, a ani nepátrá po jejím principu — takže v podstatě s úplně stejnou důvěrou, s níž já přijímám gravitaci či existenci horizontu událostí: nemám potřebu pochopit je, ani pátrat po jejich principu. Zkrátka se lišíme. To odhalení mi připomíná čtvrtou a poslední nevyslovenou záhadu, která se odehrává za neproniknutelnými hradbami manželství — záhadu „Na co myslíš? Opravdu!“
„Na co myslíš? Opravdu!“ Tuhle otázku pokládám Peteovi snad nejčastěji — vedle: „Má ten bojler vydávat tyhle zvuky?“ a do telefonu: „Jsi někde poblíž krámu?“ Kdykoliv mlčí nebo se tváří zamyšleně — kdykoliv ho vidím čučet doblba nebo se na něco mračit —, pronesu
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514023