jak se jeho dvě neteře během nekonečných měsíců, což jako dvě stě světelných let připadalo mně, naučily říkat „prosím“ a „děkuju“. V časopisech ani blozích pro mlaďasy se to nerozebírá. Tudíž mu tenhle svět — svět domova — uniká. Všechno, co mě tíží a naplňuje hrdostí, je mimo jeho horizont událostí. Nemá ponětí, co dělám. Devadesát procent ze mě pro něj neexistuje. Přesně tohle se snaží vyjádřit feminismus pomocí pojmů jako „emoční zátěž“ a „druhá směna“. Práce, které vidí ženy, ale muži většinou ne. Andrew — a jeho neschopnost vnímat ultrafialové spektrum domu, domova, zahrady a péče o děti — pro mě představuje partnery a manžely mých kamarádek v jeho věku. Vnímání světa, které se v dlouhodobém vztahu nevyhnutelně sráží s naším. Andrew prostě přijímá veškeré dění v domě jako samozřejmost, danost, kterou nechápe, a ani nepátrá po jejím principu — takže v podstatě s úplně stejnou důvěrou, s níž já přijímám gravitaci či existenci horizontu událostí: nemám potřebu pochopit je, ani pátrat po jejich principu. Zkrátka se lišíme. To odhalení mi připomíná čtvrtou a poslední nevyslovenou záhadu, která se odehrává za neproniknutelnými hradbami manželství — záhadu „Na co myslíš? Opravdu!“
„Na co myslíš? Opravdu!“ Tuhle otázku pokládám Peteovi snad nejčastěji — vedle: „Má ten bojler vydávat tyhle zvuky?“ a do telefonu: „Jsi někde poblíž krámu?“ Kdykoliv mlčí nebo se tváří zamyšleně — kdykoliv ho vidím čučet doblba nebo se na něco mračit —, pronesu
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514023
globálně nejužívanější ženskou větičku: „Na co myslíš? Opravdu!“ Zrovna minulou neděli jsme jeli do Birminghamu navštívit jeho rodiče. Sedím v autě, nohy na palubce, a jsem si vědoma toho, že Pete už půl hodiny nepromluvil. Nasadil výraz nejhlubšího soustředění. Zjevně mi dává znamení, že o něčem uvažuje. A já zjistím, co to je, jak by dobrá žena měla! „Tak co, v pohodě?“ zahájím proces. „Jo. Dost prší.“ „Potřebuješ něco?“ Přemítá. „Byla by tam ještě švestka?“ „Jasně!“ Okázale mu dám švestku z našeho tradičního cestovního pytlíku na švestky. Nechám uplynout pár chvil. A pak: „No a — na co myslíš?“ „Že ty švestky jsou moc dobrý?“ Dívám se na něj. Pořád se tváří zamyšleně a mlčí už tak dlouho. Znovu ho pošťouchnu. „Víš, že mně můžeš říct úplně všechno. Já to unesu. Nemusíš zůstávat u švestek. Jsem připravená na plamennou debatu.“ „Ale já na nic dalšího nemyslím.“ Asi jsem se ho dotkla nevyřčeným obviněním, že mi něco zatajuje. Tím ale obratem podráždí mě. Přece nemůže myslet jenom na tohle! To nejde! Už půl hodiny z něj nevypadlo ani ň — za tu dobu se mu hlavou musely prohnat tisíce myšlenek! A jestli se o ně se mnou nehodlá podělit, tak to bude něco… co si chce nechat pro sebe. Nebo je to z něj potřeba vydolovat. A kdo už by to z něj měl dolovat,
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514023
když ne jeho nade všechno milující — a teď i lehce paranoidní — manželka. „Ne… trápí tě něco?“ „Ne, jenom prší. Takže se musím víc soustředit na řízení.“ No do prdele — to by bylo, aby mi něco netajil! A vyžívá se v tom. Na co si tu se mnou vůbec hraje? Tak to teda ne, kamaráde! To máš smůlu! „Tak jo, no,“ odseknu, o něco ostřeji, než jsem chtěla, a osolím hudbu. Hraje nám Aztec Camera. „Udělal jsem něco?“ ptá se Pete polekaně. „Co jsem proved? Prostě jenom řídím! Nic víc v tom není! Přísahám! A ta švestka mi fakt chutnala!“ „No dobře, tak si řiď,“ opáčím a zarytě si zpívám s kapelou a připadá mi… to, co mi připadá tak často. Že mi zjevně neříká, co si opravdu myslí.
„Co si opravdu myslíš?“ Na to se jich ptáme pořád. A jejich odpověď nás nikdy neuspokojí. První desetiletí našeho manželství a rodičovství jsem se ho pravidelně ptávala, na co myslí — v duchu jsem si vyčleňovala celou půlhodinu, abych si s ním o obsahu jeho myšlenek příjemně popovídala —, a vždycky jsem si připadala strašlivě odmítnutá a nesvá, když odpověděl: „Že je dneska krásně!“ nebo „Že je mi dobře!“ nebo „Že zhruba za… půl hodinky dostanu hlad.“ Takovým reakcím jsem zkrátka nemohla uvěřit. To si přece vážně nemohl myslet — jenom se takticky vytáčí, což naznačuje, že ještě není ochoten prozradit mi, co si opravdu myslí. Musím mu důkladněji dát na srozuměnou, že se mnou je v bezpečí. Že mně může svěřit
100
Ukázka elektronické knihy