Vzadu za barem jsme měli malej kumbál s postelí. Bena jsme tam odtáhli a uložili. Usnul skoro okamžitě, ale i ze spaní pořád něco halekal. Už dlouho mi nikoho nebylo tak líto, jako právě mýho kámoše ten večer. Přišel se mě zeptat na to, jak pokračuju v pátrání po jeho klukovi. Nic z toho, co jsem zatím zjistil, ale nebylo pro jeho uši. Klidně by se sebral a šel se postavit před Šeherezádu, jen aby moh Leonovi ukázat Samovu fotku. Byla to nejlepší cesta, jak se nic nedozvědět, jenže Ben by tohle nechápal. Když přestal mumlat, zakryl jsem ho dekou a vrátil se ke stolu. Bylo jasný, že v Exilu zůstanu přes noc. Samotnýho Bena jsem si tam nechat netroufal, a po Gregorovi jsem nemoh chtít, aby ho do rána hlídal. „Chlast je svinstvo!“ Můj barman přikejvnul a pak přede mě postavil skleničku Jacka Danielse. Upil jsem z ní a bolavý tělo jako by dostalo novej impuls. „Jednou jsem se rozhod, že zkusím celej měsíc nepít, Gregu. Věřil bys tomu?“ „Fakt?“ „Jo. Byly to nejdelší tři dny mýho života.“ Vylil jsem do sebe zbytek bourbonu a poprosil Gregora o kafe. Jindy bych si ho udělal sám, ale ten večer jsem byl rád, že sedím. O-goshi. Koshi-guruma. Osoto-gari. Dědek moh zase po dlouhý době někým házet o podlahu a krapet se rozohnil. Jenže přišel jsem za ním sám, proto jsem si moh jen těžko stěžovat. Ale bylo mi s ním fajn. Jako bych omládnul. Vždycky se mi na něm líbilo, že dělal věci po svým. Když jste mu dali linkovanej papír, natruc na něj psal napříč. Měl
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513960