21 Praha Ministr Maliňák pohodlně zaparkoval na Malostranském náměstí na místě vyhrazeném pro poslance a vládu. Bylo brzké odpoledne, a ačkoli teplota klesala pod nulu, na náměstí postávali lidé a fascinovaně vzhlíželi k věžím kostela sv. Mikuláše i k renesančnímu průčelí Malostranské besedy, bývalé radnice, jež dnes slouží jako oblíbená pivnice a hudební klub. Na zastávku zrovna od Újezdu přijela tramvaj 22. Z vozu se vyhrnulo několik menších skupinek turistů a zamířilo k Nerudově ulici, kde se ztratili mezi domy. Maliňák přešel náměstí co nejrychlejším krokem a hned zmizel za dveřmi sněmovny. Pokynul na pozdrav několika kolegům z opozičních stran a při tom se pokusil o úsměv. Poslanci ustali v hovoru a dlouze ho pozorovali, zatímco je míjel. On si jich už nevšímal a pospíchal k nejbližší toaletě. „Zdravím, pane ministře, chyběl jste nám tu,“ uslyšel za sebou úlisný hlas. Otočil se a spatřil ministra spravedlnosti přezdívaného Štístko. Štístko hleděl na kolegu přes módní brýle, ústa podivně zkřivená. Na čele, jež mu příkře stoupalo až k temeni, se ve světle lustru leskla kapka potu. „Dobrý den, pane inženýre,“ zamumlal Maliňák v chůzi přes rameno. „Přišel jste se podívat do své bývalé práce?“ To ministra vnitra rázem zastavilo. „Prosím?“ „Ptám se, jestli jste se přišel podívat za bývalými kolegy, nebo jste si jen nestihl sbalit věci.“ „Asi vám nerozumím. Nejspíš je to se mnou špatné, když už nechápu ani vaše bonmoty.“ „To jistě je,“ přisvědčil Štístko a náhle zvážněl. „Tak kdepak jste byl, když se hlasovalo o důležitých vládních věcech?“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513831