„Přišla jsem ti pomoct, je asi těžká. Ukaž, kolik popela zůstane z člověka?“ řekla. „Málo,“ konstatovala, když jsme ji otevřely. „Pár hrstí.“ „Prach jsi a v prach se obrátíš,“ řekla, rychle přiklopila víko a obrátila se k oknu. Nevěděly jsme, co s urnou. Čekaly jsme, že otec co nejdřív vstoupí do domu, a obě jsme si myslely: Co by tomu řekl, kdyby najednou vešel a viděl urnu se svým popelem na stole? S tou myšlenkou jsem zasunula urnu do knihovničky mezi jeho oblíbené knihy. Usedly jsme k večeři při svíčkách. „S Dannym jste si padli do oka, to je jasné,“ řekla máma žertovně. Den předtím nás pozval na večeři Danny, otcův přítel, profesor klasické filozofie, vdovec. Když neměl Tomáše, začal vyhledávat Janinu společnost, lépe řečeno společnost její i mou. Ale podezřívala jsem ho, že měl k mámě zvláštní náklonnost. Bylo mi jasné, že nucenou veselostí Jana chtěla zastřít svou špatnou náladu. Nic jsem neřekla. Dala se do řeči sama: „Ani jsem se nedostala ke slovu, jak vám to jelo. Ty jsi pohotová, Mileno, na všechno máš odpověď a o všem něco víš, jsi dobrá společnice.“ „Ty přece taky.“ „S mou angličtinou je to bídné, to víš. Než si rozmyslím, co chci vlastně říct a jak to vyjádřit, uplyne doba, a nikdo se mnou nemá trpělivost.“ „Včera ti Danny řekl to, co vidí každý: že máš výbornou angličtinu, že mluvíš plynněji a máš přirozenější přízvuk a výslovnost než otec.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513830