Až do poslední věty mluvím z vlastní zkušenosti. Včera večer cestou domů z oslavy narozenin jsem náhodně vystoupila z autobusu v Grove Parku a šla k Simonovi. Asi jsem byla trochu opilá a cítila se pod psa, tak jsem si myslela, že by mě mohl povzbudit a poplácat po zádech. Nebo jsem si říkala, že nebude doma, nebo tam bude se svojí holkou, abych si mohla připadat ještě hůř. Nevím. Netuším, co jsem chtěla nebo co jsem si myslela, že se stane. No každopádně když jsem vyšla po schodech, uvědomila jsem si, že ho zvonek probudil a že jsem ho vytáhla z postele. Nebylo zas tak pozdě, teprve půlnoc. Stál ve dveřích a vypadal staře a unaveně. Nemyslím to nijak zle, ale obvykle, když ho vídám, tak mám pocit, že je přede mnou pořád ten stejnej nádhernej blonďatej kluk, kterého si ho pamatuju z dětství. A jak tam včera stál ve dveřích, uvědomila jsem si, že už to není tenhle kluk. Co vlastně o něm a jeho životě vím? Když jsem se do něj v pubertě zamilovala, moc jsem sexuálním pocitům nerozuměla a pro popis toho, jak jsem se cítila, když se mě dotkl, jsem používala vlastní označení „zvláštní dotek“. Mimochodem, dotýkal se mě pouze náhodou nebo tím nejpočestnějším způsobem, jaký si dokážeš představit. Není to vtipný, ten „zvláštní dotek“? Když si na to vzpomenu, musím se smát. Ale včera v noci v posteli mě objal a v hlavě se mi to spojení znovu vynořilo, jako by se posledních patnáct let nic nestalo a pocit zůstal stejný. Nakonec jsme spolu šli dneska ráno na mši. Kostel u nich v ulici má nádherný kamenný portál nad vchodem a překvapivě katolické jméno „kostel Neposkvrněné Panny Marie, útočiště hříšníků“. Mimochodem, sám od sebe mě nepozval, ale chtěla jsem s ním jít, nevím přesně proč. Je možné, že mi s ním bylo tak dobře, že jsem se od něj nechtěla ani na hodinu odloučit. Ale taky je možné, a nejsem si jistá, jak to popsat, že jsem ho nechtěla nechat jít
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513828