„No, neodjíždím na dlouho, Bugu. Na rok, možná dva. Prostě dokud se to tady neuklidní.“ „A kam jedeš?“ zeptal se Beauregard. Už to věděl, ale chtěl to slyšet od táty. Dokud ten to neřekl sám, nebyl odjezd skutečný. Anthony se na něj úkosem podíval. „Do Kalifornie. Tam se najde práce pro chlápka, co umí řídit auto.“ Projeli zatáčku bez podřazení. Anthony sešlápl brzdu i spojku a nechal vůz dri ovat, pak dupl na plyn dřív, než stačil zpomalit. Několik minut ani jeden nic neříkal. Veškerou zábavu obstaralo tři sta čtyřicet koní osmiválce. „A proč musíš pryč, tati?“ Anthony se k němu neotočil. Svíral volant tak pevně, až bylo slyšet jeho povrzávání. Na krku pod kůží černou jak obsidián se Anthonymu napínaly svaly. Když se začali řítit z mírného kopce, duster vystřelil kupředu. Beauregard cítil, že má žaludek až někde v krku. „Bugu, teď chci, abys mě poslouchal. Dobře poslouchal. Řeknu ti dvě věci, který nechci, abys zapomněl, je ti to jasný? Kruci, co to povídám, vždyť ty nikdy nezapomínáš. První je, že tě mám moc rád. Za svůj život jsem toho spoustu podělal, ale to nejlepší, co se mi povedlo, je bejt tvůj táta. Ať ti každej říká, co chce, třeba i tvoje máma, nikdy nepochybuj o tom, že tě mám rád.“ Zhruba sto padesát metrů před nimi se objevila odstavná plocha PARK & RIDE. Když se přiblížili, Anthony strhl volant doprava a duster klouzal smykem po štěrku, dokud nezastavil před betonovým sloupkem označujícím parkovací místo. „Zadruhý: Když přijde na věc, nikdo tě nebude mít rád tolik, jako máš rád sám sebe. Nikdy nedělej pro druhý něco, co by oni neudělali pro tebe. Slyšel jsi mě, chlapče?“ Beauregard přikývl. „Slyšel, tati.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513827