nechodil. Jiasong mi říkala, že to bude něco nebezpečného, a možná dokonce mimozemského. Ale já jí na to řekl, že mi nebude nic přikazovat hned poté, co mi dala kopačky.“ Zasměje se. „Nej horší způsob, jak se přenést přes rozchod. Mohl jsem si prostě nechat udělat nějaký blbý účes, místo abych lezl na disk, který spadne z nebe.“ „No co už.“ Elza se zasměje. „Život je moc krátký na to nena stoupit na náhodný létající objekt.“ „Zrovna teď teda život vypadá extra moc krátký.“ Yiwei se otočí a podívá se na nekonečné modrobílé vzorce pohybující se pod námi. „Začíná tady nahoře být docela zima.“ Taky to cítím. Vzduch štípe jako za studeného dne pozdního podzimu. Ochranné štíty plošin už se hroutí. Země vzplála zeleným ohněm. Nad horizontem se vznášejí vlny fosforového světla s nádechem žluté a růžové. Z vesmíru pozoru jeme polární záři. Wang Yiwei vyndá z pouzdra steel kytaru havajského typu a položí si ji na klín. Zatímco stále upřeně hledí na polární záři, hraje úchvatně krásnou melodii, poskládanou ze stovek něžných tónů. Pak se jeho kytarové pouzdro zachvěje a vyleze z něj malý robot se dvěma repráčky místo očí a s kamerou místo nosu. Robot se na čtyřech tenoučkých nohách přišourá k Yiweiovi a začne k jeho melodii hrát elektronickou harmonii. Yiwei se na robota podívá a vypadá překvapeně, jako by nevěděl, že se mu vplížil do pouzdra. Pak se trochu posune, aby se robot mohl posadit vedle něj. Hudba do mě proniká a dostává se až za masku statečnosti, kte rou jsem si nasadila. Nemůžu si pomoct a myslím na to, že se teď 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513725