CLARE CONNELLYOVÁ
Zbožňuju, když mě oslovuje jménem. Jakmile otevře dveře helikoptéry, ovane mě teplý vánek a vrátí mi jeho slova. Je to jenom jeden večer, nic víc. „Ohledně restaurací v Barceloně jsi měla nejspíš pravdu – je pravděpodobnější, že tě tam někdo pozná. Ale tady v Alizu je klidněji.“ Zvednu ruku k tmavé paruce, vděčná za to, že jsem si ji přesto vzala. „Ano, převlek je fajn, připadáš mi v něm neuvěřitelně sexy.“ Poznám, že si mě dobírá. Hravě ho plácnu do paže, zatímco pomalu kráčíme k řadě restaurací podél cesty s dlažebními kostkami. Je víkend a navzdory jeho slibu, že v tomhle městě bude klidněji, je v restauracích rušno. „Aliz je proslulý mořskými plody,“ vysvětlí mi po cestě. „Přijíždějí sem lidé ze všech koutů země, aby si je vychutnali.“ „A ty sem jezdíš často?“ „Dost často, abych věděl, která restaurace je nejlepší,“ odvětí s dalším oslnivým úsměvem, než ukáže k podniku po naší straně. Fasáda je ze skla, s markýzami nahoře. Teď září na stolech svíčky a hraje jazz. „Santiago!“ Vrchní ho pozdraví jako starého přítele. „Rád tě zase vidím.“ „Enrique.“ Kývne a k mému překvapení se obejmou, než na mě ukáže. „Tohle je moje kamarádka.“ Rty mu zacukají. „Lois.“ Nadzvednu obočí. Pak napřáhnu ruku k Enriqueovi. „Těší mě.“ Zvedne ji ke rtům, ale i když je rovněž pohledný, nic necítím. Přesně jako předtím. Pokaždé, když jsem se setkala s nějakým mužem. Nikdy jsem nezaznamenala ani špetku zájmu. Ale se Santiagem jako bych byla schopná pouze cítit – jsem naprosto přemožená emocemi a touhou. Odvede nás ke stolu vzadu v restauraci, který je částečně ukrytý za velkým fíkovníkem. Pro další 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513673