začala laskat, zastřely se mu touhou. „Zatím ale můžeme dělat něco jiného.“ Wanahomen přikývl, samým chtíčem oněměl a naštěstí už dál nemluvil o lásce.
* * * Pozdního rána Tiánet vstala a oblékla se. Wanahomen už spal klidněji, a jen co se vedle něj pohnula, otevřel oči. „Zatraceně,“ zaklel a posadil se. „Nechtěl jsem ve městě zůstat tak dlouho.“ Tiánet sklonila hlavu. „Můžu ti aspoň připravit koupel a jídlo, než půjdeš?“ Wanahomen se zmateně usmál a přikývl. „Ban barrky vůbec nejsou jako ty,“ řekl. „Chovají se jako královny a očekávají, že je muži budou rozmazlovat — nebo jsou jako pastevci, když si prohlížejí chovný dobytek. Zapomněl jsem, jaké můžou být Gudžárejky.“ „Nejsem jako většina Gudžárejek, můj princi.“ Wanahomen se zatvářil rozpačitě a sklopil oči. „Jistě, patříš k šunhům. Odpusť — nechtěl jsem se tě dotknout.“ Tak to vůbec nemyslela, ale přesto přikývla. Jakmile byla lázeň napuštěná, přinesla mu Tiánet oleje a další toaletní potřeby a znovu se omluvila za nepřítomnost služebnictva. Wanahomen ji ujistil, že samotná koupel je větším přepychem, než jakého si obvykle užívá, a vydal se do koupelny sám. Líbilo se jí, že nepředpokládal ani nijak neotesaně nenaznačoval, že by se o něj měla postarat ona sama. Nedokázala se však přimět k tomu, aby se jí líbil on — nakonec
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513647