Devátá kapitola
Jednou po ránu se mě přišli zeptat, proč znovu neučím. Prý jestli mám něco proti nacistické škole. „Vůbec ne,“ řekla jsem. Jen co jsem se těch mužů zbavila, zastavilo před statkem auto. Dva důstojníci se ptali po Erichu Hauserovi. Nechala jsem dveře otevřené a těmi otevřenými dveřmi vnikalo dovnitř slunce. Měla jsem rozepnutý svetřík a jeden z těch dvou mi přejížděl pohledem po celé postavě až k lýtkům. „Pošlu ho na velitelství, teď hnal dobytek na pastvu.“ „Proč dobrovolně nenarukoval?“ „To kvůli mně,“ odpověděla jsem, „protože stůňu. Dohodli jsme se, že narukuje náš syn a manžel zůstane doma. Byl dva roky na frontě a z Řecka se vrátil raněný.“ Nahlédli do soupisu, jestli Michael opravdu narukoval. Když v něm jeho jméno našli, začali se chovat vlídněji. Erich zašel do stáje porazit tele. Zabil ho ranou z pistole, kterou si přinesl z fronty. Stáhl zvíře z kůže a nechal maso odkapat. Krávy kopaly kolem sebe a bučely, že jsme málem ohluchli. Celý den byly vyděšené. Erich přinesl maso domů, já ho nakrájela na plátky a dala do sklenic. Vždycky plátek masa a hrst soli. A tak dále, dokud nedošlo maso a dokud nedošla sůl. Naše tři krávy odvedl Erich na statek svého kamaráda Floriana. Ovce k jinému sedlákovi jménem Ludwig. Pod nějakou výmluvou je požádal, aby mu je ohlídali. Zítra jim to dojde. Když se večer vrátil, osmažila jsem maso na másle. Tuk jsem nalila na polentu a najedli jsme se. Ládovali jsme se, že jsme div nepraskli. Když jsem se venku podívala na shluky hvězd, připadalo mi, že nic z toho / 98 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513398