v Krnově z celkem 21 899 obyvatel 1 065 Čechů a 19 368 Němců. Okolí Krnova bylo tehdy ještě víc německé než sám Krnov; zatímco v Krnově žilo v r. 1921 5 % Čechů, v polovině obcí na území bývalého okresu Krnov nebydlel ani jediný Čech a ve všech ostatních s výjimkou Krnova a Karlova žilo Čechů méně než 3 %. V letech 1921–1930 se podíl českého obyvatelstva v Krnově zvýšil rozšiřováním správního aparátu státu; v r. 1930 žilo v Krnově už 8 % Čechů. V r. 1938 žila naprostá většina Němců nejen v Krnově samém, ale i v celém okrese. Z celkem 62 025 obyvatel okresu bylo 56 774 (91,5 %) Němců, 2 839 (4,5 %) Čechů a 2 412 (4 %) obyvatel jiných národností. Údaje o počtech obyvatel Krnova z válečných let 1939–1945 nejsou dosažitelné. Po osvobození obývalo Krnov většinou německé obyvatelstvo, které bylo v průběhu dalšího roku odsunuto z Československa. V Krnově po osvobození žilo 6 540 osob české a slovenské národnosti. Podle usnesení OSK z července 1945 byla většina obyvatel německé národnosti z Krnovska shromážděna do internačních táborů v Krnově. Pouze část Němců – vesničanů, jichž bylo třeba k zabezpečení polních a žňových prací nebo pro jiné úkoly, zůstala ve svých domovech na vesnicích. Z táborů pak byly organizovány transporty, jichž odjelo během roku 1946 z Krnova celkem 33; jimi opustilo území Krnovska 36 901 Němců, kteří se dostali převážně na území té části Německa, která byla pod okupační správou amerických vojsk. Kromě toho byly vypraveny čtyři transporty Němců – antifašistů v počtu 1 142 osob. Celkem bylo transporty odsunuto v r. 1946 celkem 38 089 Němců z okresu Krnov v rámci celostátně řízeného odsunu Němců z území ČSR do Německa podle Postupimské dohody. V celém okrese zůstalo 387 Němců, převážně specialistů s rodinnými příslušníky, Němců židovského původu a Němců ze smíšených manželství.277 Česká menšina žijící mezi německou většinou až do odstoupení pohraničního území po podpisu mnichovské dohody nebyla kulturně příliš aktivní. Tato skutečnost vynikne při srovnání Krnovska s jinými regiony; v jižních a západních Čechách vedle sebe paralelně existovala německá i česká ústní lidová slovesnost a z ní často čerpající umělecká literatura reprezentovaná na jedné straně třeba Adalbertem Stifterem a Hansem Watzlikem, na druhé straně Karlem Klostermannem a Jindřichem Šimonem Baarem. Literární zpodobení střetu živlu německého a českého na Krnovsku nalezneme teprve u opavského spisovatele Jaroslava Šulce.278 Jedinou oblastí, kde se dodnes prolíná německá a česká literatura na Krnovsku, jsou pověsťové a pohádkové žánry, o čemž jsme podrobně pojednali na jiném místě knihy. Na literární díla z regionální (lokální) tradice německého písemnictví čeští spisovatelé nenavazují. Společné lokální zdroje představují archetypy obsažené v epickém folkloru a styčné plochy sledujeme tam, kde konkrétní autor čerpá inspiraci v osudech výrazné místní osobnosti (fenomén působení hraběte Alberta Hodice ve Slezských Rudolticích zaujal jak B. H. Wittka, tak J. Daehneho, jak už bylo řečeno na jiném místě knihy279). Typologické podobnosti z hlediska látkoslovného (zejména kulturní a zeměpisné podobnosti) nacházíme v prózách Hannse Cibulky a Jiřího Daehneho – je to jakési uhranutí Haličí, dříve multikulturní oblastí, typickou mísením slovanské (polské a ukrajinské) a židovské kultury.280 Tamtéž, s. 91–95. Podrobněji v kapitole Interetnické vztahy v české literatuře Krnovska. 279 V kapitole 2.3 Pověsťový a pohádkový žánr v literatuře se vztahem ke Krnovsku. 280 „Když jsme tehdy vpadli na Volyň, bylo horké léto. (...) Co to bylo za zemi tady na východě Evropy? Průchozí země plná halucinací těch, kdo musejí neustále překračovat hranice. V ruských kostelích ortodoxní zpěvy, na svátek Božího těla nesli katolíci ulicemi města Panu Marii Čenstochovskou, v den sabatu dřepěli Židé v synagogách a modlili se. Přicházeli odevšad, z Ukrajiny, z Karpat, z Haliče, přivlečeni dějinami, nazdařbůh pospojováni a opět zapuzováni. Jaká jména se tu vyskytovala! Dvě stě let zde lidé žili mez mlýnskými kameny historie, mezi Rusy, mezi Prusy, dvě stě let neustále týž obraz: dobytí, dělení, útlak. (...) A mezi těmito mlýnskými kameny žil můj pradědeček. O tři generace později vpochodoval jeho pravnuk v uniformě pruského vojáka za zvuků hohenfriedberského marše do města polských králů. Čtvrté dělení Polska bylo provedeno. Jaký paradox v jediném rodě.“ (CIBULKA 1980: 168). 277 278
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512872
Cibulka se do Haliče dostal jako voják Wehrmachtu a prožil zde silné milostné vzplanutí k polské dívce Halině, kdežto Daehne ve svých povídkách, o nichž se podrobněji zmiňujeme v samostatné kapitole věnované tomuto autorovi, rekonstruuje beletristickou formou zážitky příslušníků svého rodu. Oba kladou také důraz na archetypy (Cibulka je nazývá „předvzpomínkami“,281 Daehne „paklíči“, respektive „všeklíči“, jimiž básník odemyká symboliku svých vzpomínek), ale i na pojmenování věcí v různých jazycích,282 podobají se svou zálibou v připomínání si vzdálených krajin na mapách jejich slovním komentářem 283 a také v důležitosti psaní jako tvůrčí i analytické činnosti284 (v této dílčí literární komparaci obou s Krnovem spjatých tvůrců však nemíníme zajít příliš daleko). Pro úplnost připomeňme, že na Volyni pobýval také epigramatik František Hončík, ale jeho deník z doby tamního pobytu se nezachoval.285 Krnovsko nemá svého Františka Křelinu (1903–1976), který se jako jeden z mála poválečných spisovatelů na vysoké umělecké úrovni věnoval palčivým problémům předválečného a těsně poválečného soužití Čechů a Němců na severu Čech v pozoruhodných románech Bábel (1968) a Soud nad Bábelem (1995).286 Připomenout lze i román Boží duha „Když jsme 21. června 1941 překročili za Krosnem hranici, byla mi ta země od prvé chvíle důvěrně známá, ačkoliv jsem na její půdu nikdy předtím nevkročil a její jméno jsem znal jenom z mapy. Tady ke mně promluvilo něco dávno minulého. Ale třeba jsem si všecko jen vymyslel. Nebo existují opravdu okamžiky jakýchsi předvzpomínek, které v nás leží po celá staletí? Rozpomněl jsem se na to, co mi před mnoha lety jednou vyprávěl otec. Bylo mi asi sedmnáct, naslouchal jsem jen na půl ucha. Vyprávěl o svém dědečkovi, který se v roce 1831 zúčastnil na západní Ukrajině osvobozeneckých bojů Poláků. Mluvil o ruském pronásledování, neboť ještě téhož roku byl jeho dědeček vypovězen ze země, jeho jmění bylo carem zabaveno, statky zkonfiskovány. Usadil se – zcela bez prostředků – ve staré habsburské říši, na půvabné Moravě, dobrý den cesty od ruských hranic.“ (CIBULKA 1980: 157). Rovněž Daehneho povídky s tematikou Haliče vznikly na základě vyprávění jeho předků, pravděpodobně otce Roberta. 282 „Každý večer mi Halina napsala do slovníčku dvacet nových slov. Učil jsem se polsky. A náhle dostávaly věci docela jiný zvuk; stůl už nebyl der Tisch, jmenoval se stół, namísto der Ofen byla piec, namísto das Fenster okno. Ačkoliv se podstata věcí nezměnila ani v nejmenším, vcházely do hry jiné samohlásky, vyplňovaly mé dívání a myšlení, a leckterý předmět dostal přes noc naprosto jinou jazykovou podobu.“ (CIBULKA 1980: 136) 283 „Od počátku války jsem měl v batohu mapu nalepenou na šedém plátně. Nyní jsme ji na stole před sebou rozložili (...) a putoval jsem ukazováčkem z místa na místo. (...) Putoval jsem po třpytných stružkách řek, sledoval jsem bystřiny po jejich klikatých cestách pohořím, vystupoval jsem s Halinou až do lysých zón Pradědu a ukazoval jí seshora obrovské lesy a na jihu klesající horské hřbety s výhledem do daleké moravské země. Nakreslil jsem jí na kus papíru znak svého rodného města, tři zlaté rohy v modrém poli. Město leželo na úpatí hor. (...) Stará místní jména nabírala barvu i zvuk a náhle jsem dýchal vzduch dětství, chutnal na jazyku jeho dny. (...) Říkala po mně jména vesnic a měst a vždy znovu jsem jí musel ukazovat, kde je mé rodiště.“ (CIBULKA 1980: 142). 284 „Člověk může brát tužku do ruky, aby lépe poznal sebe i svět, aby nalezl nová východiska, (...) psaní jakožto proces sebepoznání, jako metoda zkoumání, interpretace a v posledních důsledcích, možná až na sklonku, báseň jakožto výzva tomu, co nadejde. Ale slovo může mít svůj původ i v lásce, neboť láska ví o věcech života často víc, než je náš rozum ochoten připustit.“ (CIBULKA 1980: 140). 285 Podrobněji ve druhém díle naší knihy v kapitole 2.5 Návrat českého písmáka. 286 Román Bábel byl napsán jako bezprostřední autorova reakce na rok 1938, definitivní verze vznikla v letech 1966–1967, kdy měl F. Křelina za sebou zkušenost devítiletého vězení, k němuž byl v roce 1951 odsouzen se skupinou katolických intelektuálů. V prvním plánu je Bábel vesnický román o rozpadajícím se světě tradičních hodnot, nad nimiž vítězí moderní doba. Slovo „bábel“ připomíná biblický mýtus o stavbě babylónské věže a o zmatení jazyků, jímž byli lidé za svou pýchu potrestáni. Bábel, v němž žijí jeho hrdinové, je také světem, ve kterém se lidé nemohou dorozumět pro pýchu, národnostní nesnášenlivost, politické štvaní a násilí. Ve volném pokračování románu Soud nad Bábelem, který F. Křelina dokončil v roce 1971, se příběh koncentruje do několika hodin přelíčení s Petrem Bábelem, obžalovaným pro žhářství a otcovraždu. Paralelně s tím se odehrává morální soud na „bábelem“ první republiky, která prožívá svou agónii, neboť je právě 15. březen 1939. Jeden tribunál jako by soudil dva spory: jeden konkrétní, druhý metafyzický. Ačkoli soud rozhodl ve prospěch obžalovaného, jeho cesta po boku jeho milé (Němky Irmgard pokoušející se dosvědčit Petrovu nevinu) bude v následujících dnech více než složitá. Přestože oba romány zachycují sociální pozadí problému českoněmeckého soužití, rovina, ze které jej autor nazírá, je rovina ryze etická. Posledním slovem románu Soud nad Bábelem je příznačně láska. 281
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512872
(1969) Jaroslava Durycha (1886–1962). Nemá ani román typu, který by vycházel z jedinečného prostředí českých Sudet, jak je tomu v temné románové kronice Cejch (1993) Zdeňka Šmída (1937–2011). Autor (sám po dědovi potomek německého rodu) citlivě zaznamenal, jak postupovalo odcizení mezi českým a německým etnikem, jež žila vedle sebe celá staletí bez vzájemných konfliktů, jak soužití vystřídala nenávist a jak nakonec vše skončilo osudovou prohrou obou znepřátelených stran: odsunutým Němcům zbyl stesk, Čechům se kvetoucí kraj změnil pod rukama v rozvaliny, které si příroda milosrdně bere zpět. V tomto plnokrevném epickém díle nacházíme pozitivní východisko – hrdiny sporů jsou ti, kteří se vymaní z pout nekonečných pomst. 12. Sudetoněmecká literatura jako „nový fenomén“ Po skončené válce postihl miliony Němců z evropského východu a jihovýchodu osud vyhnanců. Bylo mezi nimi i tři a půl milionu německých obyvatel Sudet. Spisovatelé, kteří spolu s ostatními ztratili svůj domov, se ocitli na straně vykořeněných a začali psát o jejich i svém vlastním údělu. Umělecky ztvárněným obrazem lidského osudu chtěli poskytnout alespoň nepatrnou pomoc trpícím spoluobčanům. Podle názoru překladatele českých autorů do němčiny a šéfredaktora krajansky zaměřeného časopisu Sudetenland Franze Petera Künzela287 (*1925 Hradec Králové) se objevilo i pejorativní označení „Heimatdichter“ – tohoto pojmu přitom užívali ti spisovatelé a kritici, kteří buď z vychytralosti, nebo z naivity uvěřili na „hodinu nula“ a zachraňovali tak své svědomí. Künzel se pokusil o jistou periodizaci sudetoněmecké literatury v poválečném období (KÜNZEL 1982; 1996: 79–83). Už v prvním poválečném období sudetoněmecké literární tvorby (1945–1960) se objevilo vedle jmen starších autorů několik nových. Příslušníci starší generace však převažovali: Hans Watzlik, Emil Merker, Erwin Guido Kolbenheyer, Wilhelm Pleyer, Karl Franz Leppa, Hugo Scholz, Caroline Friederike Strohbachová, Gertrud Fusseneggerová, Maria Hauskaová, Margareta Pschornová, Johannes Urzidil,288 Roderich Menzel, Leo Hans Mally, Sepp Skalitzky, Fridolin Aichner, Josef Moder aj. Bylo by možné sestavit topografii sudetoněmecké literatury tohoto období podle původu jednotlivých autorů i podle topoi jejich děl. Navzdory srovnatelným lidským osudům a přes jednomyslné odmítání modernismu nezíská literární historik při pohledu na tento proud ucelený dojem. Existovali sudetoněmečtí spisovatelé, ale neexistovala sudetoněmecká literatura jako samostatný fenomén. Zpočátku tomu ani nemohlo být jinak, neboť území označovaná (nepřesně) jako „Sudety“ byla národnostně, jazykově i kulturně smíšená a vznikla jako nový a umělý útvar. Chyběly i vzájemné osobní kontakty, protože sudetoněmečtí autoři byli roztroušeni po celém území Německa i Rakouska. Ani druhé období literární tvorby sudetoněmeckých spisovatelů (1960–1980) neposkytuje celistvý obraz. Společné rysy v rovině myšlenkové i jazykové lze vystopovat v dílech autorů, kteří si zároveň činí nárok na slovesnou originalitu a osobní nezaměnitelnost: F. P. Künzel je v Německu i u nás znám především jako významný překladatel českých autorů do němčiny. žije dnes v Puchheimu u Mnichova. Byla mu udělena cena Andrease Gryphia, Kulturní cena Bavorské akademie krásných umění, je členem kuratoria Institutum Bohemicum, Künstlergilde v Esslingenu a krajanského spolku Heimatkreis Hohenelbe (Vrchlabí), dále členem PEN klubu, čestným členem exilového PEN klubu a řádným členem Sudetoněmecké Akademie věd a umění. (Pravděpodobně byl placeným spolupracovníkem s československou Státní bezpečností. [https://www.novinky.cz/domaci/clanek/gratulace-311350].) 288 Uvedení J. Urzidila (3. 2. 1896 Praha – 2. 11. 1970 Řím) v tomto kontextu je poněkud překvapující. Současný německý literární historik F. Künzel, který se zabývá německy psanou literaturou z českých zemí, vnímá Urzdila v poválečném období v jedné řadě s autory sudetoněmeckými. Rozhodující pro takové zařazení pro něj není politická pozice autorů, nýbrž jazyk, jímž tito autoři svá díla psali. Urzidil se jako pražský Němec – pokud je nám známo – za sudetského Němce nepovažoval, maximálně za českého Němce (Deutschböhme) v duchu zemského patriotismu 19. století. Ani ze statě Antonína Měšťana Johannes Urzidil a jeho vztah k české literatuře neplývá, že by se dal zařadit mezi sudetoněmecké autory. (MĚŠŤAN 2002: 97–108). 287
100 Ukázka elektronické knihy