v Krnově z celkem 21 899 obyvatel 1 065 Čechů a 19 368 Němců. Okolí Krnova bylo tehdy ještě víc německé než sám Krnov; zatímco v Krnově žilo v r. 1921 5 % Čechů, v polovině obcí na území bývalého okresu Krnov nebydlel ani jediný Čech a ve všech ostatních s výjimkou Krnova a Karlova žilo Čechů méně než 3 %. V letech 1921–1930 se podíl českého obyvatelstva v Krnově zvýšil rozšiřováním správního aparátu státu; v r. 1930 žilo v Krnově už 8 % Čechů. V r. 1938 žila naprostá většina Němců nejen v Krnově samém, ale i v celém okrese. Z celkem 62 025 obyvatel okresu bylo 56 774 (91,5 %) Němců, 2 839 (4,5 %) Čechů a 2 412 (4 %) obyvatel jiných národností. Údaje o počtech obyvatel Krnova z válečných let 1939–1945 nejsou dosažitelné. Po osvobození obývalo Krnov většinou německé obyvatelstvo, které bylo v průběhu dalšího roku odsunuto z Československa. V Krnově po osvobození žilo 6 540 osob české a slovenské národnosti. Podle usnesení OSK z července 1945 byla většina obyvatel německé národnosti z Krnovska shromážděna do internačních táborů v Krnově. Pouze část Němců – vesničanů, jichž bylo třeba k zabezpečení polních a žňových prací nebo pro jiné úkoly, zůstala ve svých domovech na vesnicích. Z táborů pak byly organizovány transporty, jichž odjelo během roku 1946 z Krnova celkem 33; jimi opustilo území Krnovska 36 901 Němců, kteří se dostali převážně na území té části Německa, která byla pod okupační správou amerických vojsk. Kromě toho byly vypraveny čtyři transporty Němců – antifašistů v počtu 1 142 osob. Celkem bylo transporty odsunuto v r. 1946 celkem 38 089 Němců z okresu Krnov v rámci celostátně řízeného odsunu Němců z území ČSR do Německa podle Postupimské dohody. V celém okrese zůstalo 387 Němců, převážně specialistů s rodinnými příslušníky, Němců židovského původu a Němců ze smíšených manželství.277 Česká menšina žijící mezi německou většinou až do odstoupení pohraničního území po podpisu mnichovské dohody nebyla kulturně příliš aktivní. Tato skutečnost vynikne při srovnání Krnovska s jinými regiony; v jižních a západních Čechách vedle sebe paralelně existovala německá i česká ústní lidová slovesnost a z ní často čerpající umělecká literatura reprezentovaná na jedné straně třeba Adalbertem Stifterem a Hansem Watzlikem, na druhé straně Karlem Klostermannem a Jindřichem Šimonem Baarem. Literární zpodobení střetu živlu německého a českého na Krnovsku nalezneme teprve u opavského spisovatele Jaroslava Šulce.278 Jedinou oblastí, kde se dodnes prolíná německá a česká literatura na Krnovsku, jsou pověsťové a pohádkové žánry, o čemž jsme podrobně pojednali na jiném místě knihy. Na literární díla z regionální (lokální) tradice německého písemnictví čeští spisovatelé nenavazují. Společné lokální zdroje představují archetypy obsažené v epickém folkloru a styčné plochy sledujeme tam, kde konkrétní autor čerpá inspiraci v osudech výrazné místní osobnosti (fenomén působení hraběte Alberta Hodice ve Slezských Rudolticích zaujal jak B. H. Wittka, tak J. Daehneho, jak už bylo řečeno na jiném místě knihy279). Typologické podobnosti z hlediska látkoslovného (zejména kulturní a zeměpisné podobnosti) nacházíme v prózách Hannse Cibulky a Jiřího Daehneho – je to jakési uhranutí Haličí, dříve multikulturní oblastí, typickou mísením slovanské (polské a ukrajinské) a židovské kultury.280 Tamtéž, s. 91–95. Podrobněji v kapitole Interetnické vztahy v české literatuře Krnovska. 279 V kapitole 2.3 Pověsťový a pohádkový žánr v literatuře se vztahem ke Krnovsku. 280 „Když jsme tehdy vpadli na Volyň, bylo horké léto. (...) Co to bylo za zemi tady na východě Evropy? Průchozí země plná halucinací těch, kdo musejí neustále překračovat hranice. V ruských kostelích ortodoxní zpěvy, na svátek Božího těla nesli katolíci ulicemi města Panu Marii Čenstochovskou, v den sabatu dřepěli Židé v synagogách a modlili se. Přicházeli odevšad, z Ukrajiny, z Karpat, z Haliče, přivlečeni dějinami, nazdařbůh pospojováni a opět zapuzováni. Jaká jména se tu vyskytovala! Dvě stě let zde lidé žili mez mlýnskými kameny historie, mezi Rusy, mezi Prusy, dvě stě let neustále týž obraz: dobytí, dělení, útlak. (...) A mezi těmito mlýnskými kameny žil můj pradědeček. O tři generace později vpochodoval jeho pravnuk v uniformě pruského vojáka za zvuků hohenfriedberského marše do města polských králů. Čtvrté dělení Polska bylo provedeno. Jaký paradox v jediném rodě.“ (CIBULKA 1980: 168). 277 278
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512872