češtinu, protože se bojí, aby je pustili na ples. Starý pan Jungmann je prý bude u vchodu zkoušet.“ „To že si myslí?!“ Barbora se směje. „Pořadatelé už také začali vylepovat plakáty,“ vzpomene si Čejka. „Policejní ředitel chtěl, aby byl plakát na český ples v němčině, jinak nedá souhlas k tisku. Čeští pořadatelé to nakonec vymysleli šalamounsky. Na horní část plakátu dali německý nápis a dolů český, aby byl plakát schválen. Po vytisknutí pak německý nápis odstřihli.“ Barbora postřehne Čejkovu ironii a zvolá na obranu organizátorů: „Je to přece český ples!“ „Jenže úředním jazykem je němčina, čeština je druhořadá,“ připomene jí Čejka. „Češi taky nepíšou špatně,“ připustí Barbora a podá mu noviny, které už celé přečetla. „Zaujalo vás tam něco?“ zajímá se Čejka. Barbora přikývne. Vyloví v paměti verše a plamenně zarecituje: „Opouštíš mne? S Bohem jdi, marná ženo! Nevíš, jak mé srdce je zkrváceno. Jdeš? Zda-li pak víš, kam jde ta cesta? Žhoucí ženo! – Hravé děcko! Myrtou pokryto je všecko.“ Čejku potěší, kolik toho zarecitovala spatra. „To je Nebeský! Velký talent,“ řekne jí. „Znáte ho?“ „Sám jsem ho ještě před nedávnem přemlouval, aby začal psát. Někteří ho považují za nástupce Máchy.“ Čejka už se zvedá k odchodu, v nemocnici ho čekají. Barbora zesmutní. „Kdy už mě propustíte z tohohle vězení?“ ukáže pohledem na pokoj okolo sebe. Odpovědí je jí mlčení. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512796
„Že můžu jít na ples…“ skoro zaprosí. Čejka pokrčí rameny. „Záleží na tom, jak rychle se budete uzdravovat.“ „Josef mi ples zakázal,“ řekne Barbora se vzdorem. „Protože máte odpočívat.“ „Jste starostlivý jako on.“ „Jsem taky Josef,“ podotkne nesměle Čejka. „Doktore Josefe… Já nechci umřít,“ řekne mu najednou tiše Barbora. Čejka se na ni zaraženě podívá. „Neříkal jste, že další porod bych nepřežila?“ Lékař zalapá po dechu. „Už nesmím otěhotnět. Co mám dělat?“ zeptá se ho bez skrupulí. Její přímý dotaz Čejku už nadobro vykolejí. „Raději bych si o tom povídal s vaším manželem. Stejně je to na něm.“ „Tak mu rovnou taky povězte, že jsem zdravá a můžu na ples!“ Čejka na ni hledí. „Prosím… Na vás dá!“ Když se na něj zadívá zelenýma očima, lékař to neustojí a musí uhnout pohledem. Dny ubíhají pomalu. Josef je stále v práci a jeho matka zatím ovládla domácnost. Vaří svoje jídla a okřikuje Barbořiny děti. Dává domácnost do pořádku. Barbora to tiše trpí a pomalu sbírá síly. Kapka trpělivosti přeteče, když k ní přiběhne Hynek, aby se schoval před výpraskem. Barbora se vybelhá z pokoje, musí se přidržovat stolu, ale stane před tchyní s důstojností a převahou. „Moje děti nikdo bít nebude!“ „Zlobil a zaslouží výprask,“ odpoví jí tchyně důrazně. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512796
„Já děti nebiju.“ „Podle toho to tady taky vypadá,“ řekne uštěpačně tchyně. „Děti potřebují přísnost, jinak zvlčí.“ „Jsou i jiné výchovné metody než pádná ruka,“ řekne jí Barbora pevně. „Potřebují vysvětlení a vlídné slovo. Lásku. A ta se nedokazuje výpraskem.“ Tchyně na ni kouká, taková odbojnost ji překvapí. Barbořina síla mezi nimi stojí jako hradba. „Dobře, počkáme na Josefa,“ připustí nakonec tchyně. „Ten určitě nechce, aby jeho děti rostly jak dříví v lese.“ Uvnitř soptí, ale nahlas už nic neřekne. Svojí snaše nikdy nerozuměla a její odbojnost ji naplňuje zlostí. Přesto je ráda, že situace došla takhle daleko. Josef musí své ženě konečně ukázat, kde je její místo. Ze dvora jsou slyšet Josefovy hlasité pokyny: „Pozor, tady je roh. No tak, řekl jsem, ať dáváte pozor!“ Zvědaví kluci vyběhnou na pavlač a vidí, jak dva svalnatí chlapi nesou do schodů velkou těžkou věc, potaženou plátnem. Jejich otec chlapy diriguje a dává jim pokyny, jak se vytočit v rohu úzkého schodiště, a přitom vyhání slepice, které se jim pletou pod nohy. Barbora už to taky vidí. V úžasu sleduje, jak chlapi stěhují tu velkou věc do jejich parádního pokoje. Pianino. Rozbuší se jí srdce. „Nechte ho tady. Blíž ke zdi, sem…“ „Josefe…“ Barbora nedořekne větu, je tak plná radosti, že nemůže mluvit. Rychle dělá místo u zdi a odsune překážející židli. Josef vyplatí chlapům odměnu za odnos, zatímco Barbora z pianina nadšeně odstraňuje plátno. Děti se seběhnou kolem ní. Otevře víko nad klávesami a přejede přes ně jemně prstem. Tóny se vesele roznesou bytem. Tchyně to překvapeně sleduje. Vidí, jak se Josef samolibě usmívá: „Pěkně hraje.“ 103
Ukázka elektronické knihy