češtinu, protože se bojí, aby je pustili na ples. Starý pan Jungmann je prý bude u vchodu zkoušet.“ „To že si myslí?!“ Barbora se směje. „Pořadatelé už také začali vylepovat plakáty,“ vzpomene si Čejka. „Policejní ředitel chtěl, aby byl plakát na český ples v němčině, jinak nedá souhlas k tisku. Čeští pořadatelé to nakonec vymysleli šalamounsky. Na horní část plakátu dali německý nápis a dolů český, aby byl plakát schválen. Po vytisknutí pak německý nápis odstřihli.“ Barbora postřehne Čejkovu ironii a zvolá na obranu organizátorů: „Je to přece český ples!“ „Jenže úředním jazykem je němčina, čeština je druhořadá,“ připomene jí Čejka. „Češi taky nepíšou špatně,“ připustí Barbora a podá mu noviny, které už celé přečetla. „Zaujalo vás tam něco?“ zajímá se Čejka. Barbora přikývne. Vyloví v paměti verše a plamenně zarecituje: „Opouštíš mne? S Bohem jdi, marná ženo! Nevíš, jak mé srdce je zkrváceno. Jdeš? Zda-li pak víš, kam jde ta cesta? Žhoucí ženo! – Hravé děcko! Myrtou pokryto je všecko.“ Čejku potěší, kolik toho zarecitovala spatra. „To je Nebeský! Velký talent,“ řekne jí. „Znáte ho?“ „Sám jsem ho ještě před nedávnem přemlouval, aby začal psát. Někteří ho považují za nástupce Máchy.“ Čejka už se zvedá k odchodu, v nemocnici ho čekají. Barbora zesmutní. „Kdy už mě propustíte z tohohle vězení?“ ukáže pohledem na pokoj okolo sebe. Odpovědí je jí mlčení. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512796