„Nejspíš stejně jako ty,“ odpověděla Noreen. „Já byla v zoufalý situaci. Potřebovala jsem střechu nad hlavou a skočila po tom, co se nabízelo. Když jsem si uvědomila, o co jde, bylo pozdě.“ „Mně George říkal, že potřebujou hospodyni,“ přidala se Joy. „Neměla jsem kam jít jinam.“ „Zkusily jste se odsud dostat?“ vyzvídala Esther. „Co myslíš?“ odsekla Noreen ostrým tónem. „Samozřejmě že jo. Ani nevím kolikrát. A už nevím, kolikrát mě dovlekli zpátky za vlasy, to přinejmenším. Byly tu i jiný ženský. Co se pokusily utýct. Umřely. My měly štěstí.“ „Umřely?“ „Jo. Umřely. Ale my jsme naživu.“ Esther cítila, jak z ní vyprchává hněv, jejž otupil strach. „Musí tu nějaký způsob být,“ nedala se. „Je nás víc.“ „Ale oni jsou silnější.“ „Nahoře jsou nože, včera jsem jeden měla v ruce. Musíme se jednoho zmocnit a…“ „Mají pušky,“ upozornila ji Noreen. „Proti těm nůž nic nezmůže.“ „Musíme to zkusit,“ trvala na svém Esther. „Co jiného bychom mohly dělat?“ „Můžeme žít,“ řekla Noreen, která se předklonila a zvýšila hlas. „Můžeme zůstat naživu, hergot, a možná je přežít. Tohle můžeme. Zvládat to, přečkat den, aniž bychom je naštvaly. Stačí přežívat, jeden den za druhým. Zůstat zticha, mít hlavu sklopenou. Když zkusíš něco jinýho, zabijou tě. Zabijou nás. Už zabíjeli dřív, a udělaj to znova. Pro ně nejsme o nic lepší než dobytek na pastvě. Pro ně jsme ještě něco míň. Máš pravdu, že žijeme jako zvířata, protože právě za ty nás považujou. To nejlepší, co můžeme dělat, je jim vařit, uklízet a potěšit je, když to chtěj.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512614