„Nejspíš stejně jako ty,“ odpověděla Noreen. „Já byla v zoufalý situaci. Potřebovala jsem střechu nad hlavou a skočila po tom, co se nabízelo. Když jsem si uvědomila, o co jde, bylo pozdě.“ „Mně George říkal, že potřebujou hospodyni,“ přidala se Joy. „Neměla jsem kam jít jinam.“ „Zkusily jste se odsud dostat?“ vyzvídala Esther. „Co myslíš?“ odsekla Noreen ostrým tónem. „Samozřejmě že jo. Ani nevím kolikrát. A už nevím, kolikrát mě dovlekli zpátky za vlasy, to přinejmenším. Byly tu i jiný ženský. Co se pokusily utýct. Umřely. My měly štěstí.“ „Umřely?“ „Jo. Umřely. Ale my jsme naživu.“ Esther cítila, jak z ní vyprchává hněv, jejž otupil strach. „Musí tu nějaký způsob být,“ nedala se. „Je nás víc.“ „Ale oni jsou silnější.“ „Nahoře jsou nože, včera jsem jeden měla v ruce. Musíme se jednoho zmocnit a…“ „Mají pušky,“ upozornila ji Noreen. „Proti těm nůž nic nezmůže.“ „Musíme to zkusit,“ trvala na svém Esther. „Co jiného bychom mohly dělat?“ „Můžeme žít,“ řekla Noreen, která se předklonila a zvýšila hlas. „Můžeme zůstat naživu, hergot, a možná je přežít. Tohle můžeme. Zvládat to, přečkat den, aniž bychom je naštvaly. Stačí přežívat, jeden den za druhým. Zůstat zticha, mít hlavu sklopenou. Když zkusíš něco jinýho, zabijou tě. Zabijou nás. Už zabíjeli dřív, a udělaj to znova. Pro ně nejsme o nic lepší než dobytek na pastvě. Pro ně jsme ještě něco míň. Máš pravdu, že žijeme jako zvířata, protože právě za ty nás považujou. To nejlepší, co můžeme dělat, je jim vařit, uklízet a potěšit je, když to chtěj.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512614
Noreen vstala a přecházela po podlaze do kolečka, pěsti a zuby zatnuté, chřípí rozšířené. Esther si znovu v duchu přehrála její slova. „Co myslíš tím, potěšit je?“ Noreen se zastavila a zírala na ni. „Dobře víš, co myslím.“ Joy zběžně pohlédla na Mary. „Nerady o tom mluvíme nahlas.“ Esther si vzpomněla na nedávný zážitek s tím chlapem v autě, na jeho ulepené ruce, páchnoucí dech. Jak odcházela s kalhotkami v ruce s odhodláním, že něco takového už nikdy nedopustí. „Ne,“ prohlásila. „Mně se ani nedotknou. To nedovolím.“ Noreen se posadila na protější postel. „Je jedno, co jim dovolíš, a co ne. Vezmou si, co chtěj.“ „Ode mě ne,“ trvala na svém Esther, a myslela to vážně. „A neumřu tady. Přísahám na hrob matky a otce, že tady neumřu.“ Noreen a Joy se na ni nedokázaly dívat. Ale Mary ano. Svýma hlubokýma černýma očima jí nahlížela až do nitra duše. Esther její pohled vydržela jen chvíli, pak oči odvrátila.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512614
15: MARY
Tu holku jsem zbožňovala od chvíle, co sešla ze schodů. Nebo spíš z nich spadla. Většinou jsem se nemohla dočkat, až se dostanu nahoru na světlo, i když jsem tam musela dřít jako kůň, protože to tam bylo lepší než dole v tý tmě, vlhku a smradu. Ale když přišla ona, chtěla jsem zůstávat dole. Být s ní, to jediný jsem si přála. Skoro jsem chtěla, aby se zase rozbrečela, protože bych se k ní mohla přitulit a utěšovat ji. A nebylo to jen tím, že byla hrozně hezká a voněla čistotou a příjemně a neměla za nehty špínu jako my. Zbožňovala jsem ji, protože pocházela tam z venku, ze skutečného světa, kde žili skuteční lidé. Někdy mě napadalo, že svět venku jsem si jen vybájila. Jako místo, kde může každý jít, kam chce, aniž by za to dostal výprask, kde se lze najíst dosyta, řídit auto, zajet k moři, do velkého města a tak podobně. Někdy jsem měla pocit, že nic z toho není skutečné, že mi jen maminky Joy a Noreen vykládají pohádky a že neexistuje nic dál, než kam dohlídnu z okna nebo ze dvora. Ale najednou přišla z toho světa tam venku ona a udělala ho skutečným, proto byla tak výjimečná, a já se o něm chtěla všechno dozvědět. Takže když maminky nahoře zase pracovaly, vyptávala jsem se. 102 Ukázka elektronické knihy