Něžně se na ni zadíval. Loriane věděla, že to znamená odmítnutí. „Víš, že o tebe máme se Zoé strach?“ „To je od vás milý. Jak se má?“ „Neodbíhej od tématu, bráško. Ve zprávách jsem slyšela, že Spalovač zase začal. Hlavně mi neříkej, že na tom znovu děláš…“ „Často mi připomínáš, že nemám žádný vlastní život. Tak co jinýho mi zbývá než se snažit být něčím k užitku?“ „Nedělej to, Nove, je to šílenství. Sotva ses z toho začal dostávat. Znovu do toho spadneš.“ „Nespadnu do toho, jenom jim pomůžu.“ „Je to ksakru jejich práce, tvoje už ne!“ „Vždycky to bude moje práce, ty to nechápeš? Já vím, že se ti nelíbí, co dělám, ale je to důležitý. Chci, aby děti mohly dál v noci v klidu spát. A kvůli tomu musím toho rapla chytit.“ „Promluv si o tom aspoň s doktorkou Wilbertovou, než se rozhodneš.“ „Už jsem se rozhodl. A Sybil o tom ví.“ Poznámka Loriane zviklala, ale bratra přesvědčovat nepřestala. „Jak můžeš mít k šéfovi důvěru po tom, co ti provedl?“ „Mám na tu práci nadání, Lo…“ „Takový nadání, že tě dostalo do blázince!“ „Nedostala mě tam moje práce, Lo. Ty to víš. Bylas u toho.“ Loriane ochromil pocit viny. Oči se jí zalily slzami a sklonila hlavu. „Ty se na mě pořád zlobíš kvůli mamce, že jo?“ „Nikdy jsem se na tebe nezlobil, Lo. Nikdy.“ Přistoupil k ní a objal ji. Loriane si osušila slzy. „Možná by nás nerozdělili, kdybych…“ „Už o tom nemluv! Mysleli si, že dělají dobře.“ „Mám tě ráda, Nove,“ vyznala plaše, schoulená v náruči staršího bratra.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512604
„Neopič se.“ Úsměv, který se Loriane rozlil po tváři, ji na okamžik vrátil do dětství. Dospělá osoba v ní však brzy znovu nabyla vrchu. „Zase nebudeš spát,“ pokračovala v přesvědčování. „A jíst.“ „Lo… nech toho, prosím tě.“ „Měls poslední dobou výpadky paměti? Záchvaty vzteku?“ „Ne. Návaly stresu zvládám, beru léky… Clozapin bezvadně funguje, jsem v plný formě! To by ses divila, jak srovnaný mám myšlenky. Můžu jim skutečně pomoct, a když případ vyřeším, tak se uzdravím, Lo, já tomu věřím.“ „A co když ho nevyřešíš?“ Než Novak stačil odpovědět, Loriane se stroze vyvinula z jeho objetí a otočila se k němu zády. „Já tě upozorňuju, Nove, že jestli do toho zase spadneš, tak za tebou do špitálu chodit nebudu! A se Zoé se můžeš taky rozloučit.“ Popošel znovu k sestře, položil jí ruce na ramena a jemně ji otočil čelem k sobě. Odhrnul prameny vlasů, které jí překrývaly oči, a něžně se na ni usmál. „Nespadnu, ségra, slibuju ti to. Pustíš mě nahoru, abych dal pusu Zoé?“ Dlouho si ho prohlížela, potom svolila a dívala se za ním, jak jde do schodů. Novak potichu otevřel dveře dětského pokoje. V proužku světla se objevila devítiletá dívenka, klidně spící ve své posteli. Po špičkách k ní došel a přidřepl si. Chvilku ji tak sledoval, nakonec se nahnul a políbil ji na čelo. Když odcházel, zaslechl rozespalé mumlání. „Strejdo? Co tady děláš?“ „Spi dál, princezno,“ zašeptal Novak. „Jenom jsem ti přišel dát pusu.“ „Ty už ses uzdravil?“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512604
„Skoro.“ „Seš venku kvůli tomu zloduchovi, že jo?“ „Jakýmu zloduchovi?“ „Co upaluje malý holčičky.“ Novak chvilku váhal s odpovědí. „Máš z něj strach?“ „Trochu. Myslíš, že upálí i mě?“ „Ne… Nemusíš se ničeho bát, princezno. Děje se to daleko odsud, a navíc jsi moc malá. Zajímají ho jenom starší, dvanácti, třináctiletý.“ Kývla hlavou a položila se. „Kdy si se mnou přijdeš zahrát Smash?“ „Brzy.“ „Slibuješ?“ „Slibuju. A teď už spi.“ Novak ji přikryl a znovu políbil na čelo. Když odcházel, ještě na něj zavolala: „Mám tě ráda, strejdo.“ „Já tebe taky, Zoé.“ Když Novak vcházel do svého dvoupokojového bytu v Bayardově ulici, musel do dveří zatlačit silou, tolik pošty se mu pod nimi nahromadilo. Šlapal po obálkách, jako by tam nebyly, a po hmatu hledal vypínač. Elektřinu však odpojili – připomnělo mu to, jak dlouho tu nebyl. Posvítil si mobilem. V kuželu světla se objevily uschlé květiny, které marně křičely žízní a ve věčné tmě vzdaly i fotosyntézu. Zatuchlý vzduch bez kyslíku Novaka přiměl otevřít okna i okenice. Měsíční světlo odhalilo nepopsatelný nepořádek. Stůl v obýváku byl plný spisů a šálků od kávy, špinavých talířů a krabiček s léky. Na židlích, nábytku, na všech površích, kam se dalo něco položit, se hromadily knihy prokládané záložkami, zvýrazňovači a dalšími kancelářskými potřebami. Stačil letmý pohled na nepořádek vládnoucí v bytě a člověk si uvědomil, v jakém duševním zmatku se No-
100 Ukázka elektronické knihy