„To byl protest proti zákazu nošení džín,“ suše konstatovala Ludi a dodala, že na půlnoční si vezmou taxi. Laura totiž projevila zájem o půlnoční mši v košickém Dómu svaté Alžběty. Jeli jenom tři, protože Jano zájem neměl. U katedrály Robert, podobně jako mnoho jiných mužských, zůstal venku. Jen co Laura s Ludi vešly dovnitř, zapálil si kubánský doutník, který dostal pod stromeček. Sledoval lidi vcházející do kostela a najednou si vzpomněl na srpen v šedesátém osmém. Díval se na místa, kudy skupina mužů vláčila polonahou ženu tehdejšího velitele vojenské posádky. Znenadání si uvědomil, že se dívá na dvě ženské, z nichž starší se mu zdála povědomá. Když mu pokynula rukou, vydal se k nim. Pozdravil a začal s obligátními zdvořilostními frázemi. Blondýna se rozesmála: „Roberte, přiznej, že nevíš, kdo jsem?“ Měla pravdu, avšak její svůdně hluboký hlas ho v mžiku zorientoval: „Na Evu Tatranskou se přece nedá zapomenout.“ „Ó, tak to jsi dobrý. Nyní se jmenuji Michaláková,“ řekla a podala mu ruku. Eva se trochu spravila, avšak hlas měla stejný jako kdysi. Představila mu svou dceru, která záhy poodešla s tím, že je nebude rušit. „Jak se máš, jak žiješ,“ zeptal se. „Žiju ze dne na den, jako spousta rozvedených žen. Podnikám v účetnictví, ale nestěžuji si. Ty se raději pochlub. Slyšela jsem, že žiješ někde v Čechách.“ „Je to tak. Jsem tady s přítelkyní. Se ségrou jsou uvnitř.“ „Takže do Košic se už nevrátíš,“ konstatovala jakoby sama pro sebe. „Zřejmě ne.“ Když probrali několik společných známých, najednou ze sebe vyhrkla: „Víš o tom, že jsme se nikdy nedostali k důvodu našeho rozchodu. Něco jsem zaslechla, ale nechtěla jsem tomu věřit…“ „Dnes už je to snad jedno. A navíc si to nepamatuji,“ řekl nesmlouvavým tónem. Po chvíli jejich debatu uťala Evina dcera, která pro ni přišla, že u vchodu do chrámu už není fronta. Díval se za nimi a vzpomenul si na slova svého bývalého šéfa, jenž tvrdil, že Slovenky se dokážou vyparádit, i kdyby „na chleba nebylo“. Už dávno byl přesvědčen, že ve srovnání s Češkami mají tendenci více zvýrazňovat svůj sexappeal. Když mu někdy Laura oponovala, že vše je individuální, reagoval pokaždé stejně: „Drahá, ty jsi samozřejmě výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Všechno to způsobili kdysi Osmané, kteří obsadili Uhersko až k řece Moravě. Jelikož na ovládaném území pak po staletí oplodňovali místní ženy, pozměnili genofond zdejší populace. Není se co divit, že Slovenky a Maďarky jsou ve srovnání s Rakušankami, Němkami i Češkami spontánnější.“ Lauru to rozesmálo: „A co po Osmanech zdědili zdejší muži?“ „Slováci i Maďaři jsou temperamentnější, otevřenější a emotivnější než zbytek mužské populace bývalé monarchie. Češi mají svým naturelem blíž k Rakušanům či Němcům, stejně jako Slováci k Maďarům.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512566