M E L I T A
D E N K O VÁ
•
P R V N Í
L Á S K A
E L I Š K Y
P Ř E M Y S L O V N Y
„Není Anežka moc těžká, Milosti?“ „Kdepak. Je lehká jako andílek.“ K odpovědi Viola přidala tesklivý úsměv. „A když na to přijde, hlučná jako trouby z Jericha.“ Grifina úkosem pohlédla na Alžbětu. „A tuhle krkavčí matku její žal nevzruší.“ „Jindy mi vyčítáš, že Anežku moc rozmazluju, paní, tak jak to je?“ Grifina si vypomohla francouzským gestem odkoukaným od Gertrudy – zakývala rukou. „Tak i tak…“ Anežka si všimla, že ztratila pozornost, a začala znovu natahovat moldánky. „Chůvo, odnes ji, předvádí se. Je čas, aby šla spát. Honění motýlů unaví.“ Viola princeznu pohladila, podala ji chůvě a než si sedla, trochu se zapotácela. Grifině to neušlo. Přece jen dorazí do cíle. Odvrátila se od Alžběty, aby se vyhnula jejím očím. „Nejsi nakonec samodruhá, Milosti?“ „Kéž by. Ale zrovna dnes… zmizely čtyři týdny naděje. Však rozumíš, paní vévodkyně.“ Viola položila ruku do klína. „Jen mi je už od rána divně na duši. Není to předtucha? Pořád myslím na Václava.“ „To bude vedrem, Milosti,“ ozvala se paní z Dubé. Měla dunivý, skoro mužský hlas. „Mně je taky od rána divně… Kšááá!“ Ohnala se po dotěrné mouše, připlácla si ji k objemnému břichu a opět se s dobromyslným úsměvem obrátila ke královně. „A o pana Václava neměj strach, už dávno dorazil do Olomouce a teď odpočívá někde v chládku kapituly.“ „Na to vezmu jed,“ ušklíbla se Grifina. „Václav s družinou, tihle rytíři bez bázně a hany, si užívají jako v ráji. Než se sejde zemská hotovost, mají pár klidných dnů k dobru. Hůř je těm obyčejným. Šlapou od rána do večera, s jazykem vyplazeným jako žíznící psi.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512504