ticky vysvětlí. Nakonec se soudruzi dohodli, že za Profesorem půjde ten, kdo ho zná nejdéle a kdo u něj patrně toho piva vypil nejvíc, ale všem bylo jasné, že tohle je ošemetný úkol. Profesor teď dělal číšníka v zahulené putyce na nádraží a nezdálo se, že by ho nějak překvapilo, když se tu objevil jeho starý štamgast, který teď seděl na nejvyšším patře sekretariátu, a objednal si pivo a velký rum a jen tak seděl a čuměl. Čekal totiž, až mu rum s chmelem rozvážou jazyk. Po třech pivech a třech rumech požádal Profesora o slovíčko a tlumočil mu stranickou výzvu, na které se se soudruhy jednomyslně shodli. Profesor byl ovšem opravdu profesorskej, protože jenom nezávazně pokýval hlavou a záhadně poznamenal: „Čím víc se to mění, tím víc je to furt stejné.“ „Takže to bereš?“ ujišťoval se muž z nejvyššího patra. Profesor pokrčil rameny. „Nejraději bych nastoupil do kaž dého rychlíku, co tu projíždí.“ „No, ale bereš to teda, jo?“ „Hlavně do těch, co tu nezastavují.“ Tenhle rozhovor se u Kozla tradoval ode dne, kdy se Profesor opět stal vedoucím podniku, který mu kdysi patřil. Musel svou hospodu bezmezně milovat, když traumatickou změnu na to, aby všechno zůstalo stejné, nějak překousl. Netrvalo ani týden a velkopopovický ležák měl u Kozla stejný říz jako před revolucí a v sále si zase nebylo kam sednout a město M. celé pookřálo.
Děda
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512426