„Co blbneš!“ ohradila se a ruku z mé vytrhla, ale už nebyl čas na další konverzaci. Všichni, co stáli na ochoze, se teď plácali ve vodě, protože shnilé sloupky ochozu tu váhu soudruhů a soudružek neunesly. Vzápětí první světlice ozářila celý rybník a očekávaný ohňostroj začal. Bylo na co se dívat. Při překvapivých světelných iluminacích rozsvěcujících oblohu byli zachraňováni a vytahováni z vody především ti, co nedovedli plavat. Na polibek Zdence jsem už nemyslel. Mnozí tvrdili, že Tonda ten doutník držel v ústech i ve vodě a že mu žhnul, i když ho zachraňovali. Pořídil jsem fotografické záběry smutečního aktu z různých míst, hlavně jak jeho pozůstatky vynášejí a jak řeční předseda Okresního výboru KSČ nad rakví. V podstatě nikdo neplakal, ani vlastní žena, které byl permanentně nevěrný. Ženské si jen držely kapesníky před obličejem a čekaly, kdy ten povinný tyátr skončí. Pak ho šoupli do pohřebního auta a to se pomalu rozjíždělo a muzika hrála Blíž k tobě Bože můj, blíž k tobě blíž. Ještě jsem chtěl udělat poslední záběr, a tak jsem se za autem rozběhl. Byla to má nejlepší fotka roku. Na prázdné straně ulice stála jediná babka v šátku a kolem ní to auto projíždělo. Jak ji míjelo, ona, zřejmě ze zvyku, se začala křižovat, protože byla pobožná, chodila do kostela a měla za to u Tondy jistě samé minusové body, neboť všechny místní věřící v neděli dopoledne bedlivě sledoval. Na zadních dveřích auta byla upevněna Tondova veliká fotografie, kterou jsem dodal já, a mně se podařilo ji dostat do záběru i s babkou, která se právě nad tím vyvrhelem křižovala. Snímek se dal nazvat „jediná
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512253
truchlící“, protože tak opravdu vypadala, a za jistých okolností mohl získat cenu ve fotografické soutěži, kdybych ho do nějaké poslal.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512253
29 Všechno se měří politikou. Prolíná se do našich životů, aniž chceme, a ovlivňovala je vždycky. Rok po válce, to už jsem mohl chodit sám po městě bez doprovodu babičky, se všude na nárožích, na vratech, dokonce na dřevěných elektrických sloupech objevovaly vylepené plakátky s čísly od jedné do čtyř. Táta mi vysvětlil, že jsou to čísla politických stran, které se budou volit, a měl docela obavy, že zvítězí číslo jedna, které bylo vylepené téměř všude a představuje komunisty. Taky už jsem znal komunistický odznak, takový nosili Tonda Hřímal a i jiní na klopách kabátů, a já je tak mohl lehce identifikovat. Po mnoha letech, kdy komunistické odznaky z klop znatelně mizely, si asi mnozí lidé pořád představovali, kdo ten odznak má a kdo ne, a dělili je na my a oni, podle toho, kam se sami zařazovali. Ta jednička mi od oněch časů, co komunisti volby vyhráli, přestala jaksi imponovat, a i když jsem měl na vysvědčení většinou samé, nijak jsem se jimi nechlubil a nenadchl. Ve vyšších třídách se už objevovaly dvojky a na gymplu většinou trojky, a kdybyste viděli mé vysvědčení z Brna, kde jsem absolvoval za dva roky nástavby obor geodezie a kartografie na průmyslové škole, odshora dolů byla samá čtyřka. Taky jsem ani po maturitě, kterou jsem zvládl jen tak tak, nedovedl stále vypočítat jižník, a nedovedu to dodnes, i když se současným teodolitem je to hračka, protože ten digitální přístroj si ho vypočítá sám.
100 Ukázka elektronické knihy