„Co blbneš!“ ohradila se a ruku z mé vytrhla, ale už nebyl čas na další konverzaci. Všichni, co stáli na ochoze, se teď plácali ve vodě, protože shnilé sloupky ochozu tu váhu soudruhů a soudružek neunesly. Vzápětí první světlice ozářila celý rybník a očekávaný ohňostroj začal. Bylo na co se dívat. Při překvapivých světelných iluminacích rozsvěcujících oblohu byli zachraňováni a vytahováni z vody především ti, co nedovedli plavat. Na polibek Zdence jsem už nemyslel. Mnozí tvrdili, že Tonda ten doutník držel v ústech i ve vodě a že mu žhnul, i když ho zachraňovali. Pořídil jsem fotografické záběry smutečního aktu z různých míst, hlavně jak jeho pozůstatky vynášejí a jak řeční předseda Okresního výboru KSČ nad rakví. V podstatě nikdo neplakal, ani vlastní žena, které byl permanentně nevěrný. Ženské si jen držely kapesníky před obličejem a čekaly, kdy ten povinný tyátr skončí. Pak ho šoupli do pohřebního auta a to se pomalu rozjíždělo a muzika hrála Blíž k tobě Bože můj, blíž k tobě blíž. Ještě jsem chtěl udělat poslední záběr, a tak jsem se za autem rozběhl. Byla to má nejlepší fotka roku. Na prázdné straně ulice stála jediná babka v šátku a kolem ní to auto projíždělo. Jak ji míjelo, ona, zřejmě ze zvyku, se začala křižovat, protože byla pobožná, chodila do kostela a měla za to u Tondy jistě samé minusové body, neboť všechny místní věřící v neděli dopoledne bedlivě sledoval. Na zadních dveřích auta byla upevněna Tondova veliká fotografie, kterou jsem dodal já, a mně se podařilo ji dostat do záběru i s babkou, která se právě nad tím vyvrhelem křižovala. Snímek se dal nazvat „jediná
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512253