98
B A M B U S O VÁ Ř Í Š E – P O T O PA
Existuje lepší způsob, jak Ledě a jejím pitomým koťatům dokázat, že sem patřím? pomyslel si. Věděl, že by na ně neměl dbát, ale ve skrytu duše se viděl, jak nese největšího a nejsilnějšího kamzíka ze stáda do Ziminy jeskyně. Všem by tak jednou provždy dokázal, že je skutečný leopard. Ale nebylo by moudré se o to pokoušet. „Tamten,“ zašeptal svým sourozencům. „Úplně nejníž na svahu, jak okusuje to trnité křoví.“ Kamzík byl hubenější než ostatní, ale pořád by se z něj celá leo pardí rodina dosyta najedla. Vypadal staře, jeho srst byla prořídlá, zacuchaná a měl v ní zašmodrchané listy a větvičky. Dokonce se zdálo, že se mu trochu podlamují kolena, když se přesunul o pár kroků po strmém svahu, aby lépe dosáhl k lístkům. Teď stál zády k číhajícím koťatům. Duch uslyšel v hlavě Zimin hlas. Když se naskytne příležitost, nepromeškej ji. Měl by vyrazit. Hned teď. Duch vyrazil zpoza balvanu, až mu od tlap létaly kamínky. „Co to při Sněžné kočce… Duchu, počkej!“ uslyšel za sebou Vánici, ale už bylo pozdě si to rozmyslet. Řítil se po svahu, oči upřené na kamzíka. Musel to stihnout dřív než… Ale kamzík byl příliš daleko a jeho tlapy dělaly příliš velký hluk. Kořist se otočila, uviděla ho a zamečela, aby varovala zbytek stáda. „Sněžná kočko, ty to vidíš,“ ulevil si Mráz, než zbylá tři koťata vyběhla z úkrytu a přidala se k Duchovi. Ten se soustředil na starého kamzíka. Nevadí, ještě pořád to může stihnout…
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512092