„stručným dovětkem“, neboť tato generace, jak Pilař píše dále, „může ještě procházet podstatnými proměnami“. O Kremličkovi se tu dočteme toto: „Vít Kremlička je podobně (jako Topol a Placák) básníkem s osobitým viděním světa, pro něhož není určující, zda se vyjadřuje veršem či prózou. Jeho ambiciózní básnická próza Lodní deník vznikala v rozmezí let 1984–1990 a její vydání v r. 1991 bylo významnou událostí v kontextu ‚nezavedené‘ literatury. Poezii psal Kremlička už dříve, avšak knižní soubor jeho tří raných sbírek vyšel pod názvem Staré zpěvy až v roce 1997. Zvláštní pnutí mezi totálně realistickým slovníkem a antickou inspirací (zvláště ve sbírce Oblouk, 1985) vzdáleně souznělo s neodekadentními tendencemi, které jsou obvykle spojovány hlavně se jmény J. H. Krchovského a Luďka Markse.“ II Přičemž: oč jde? Kremličkovy první básnické knížky Autentický kulovátor (s vročením 1981), Zvonění (1984) a Oblouk (1985), které před rokem 1990 kolovaly tuzemským literárním podzemím ve sbornících Violit, rozmanitých almanaších či v autorských vydáních — kryté pseudonymy Heřman Křemenáč nebo Vít Sval — a jež se pod názvem Staré zpěvy dočkaly oficiální edice až v roce 1997, jsou ze své poetické podstaty záležitostí dvojdomou. Ačkoliv v jedné z básní Oblouku Kremlička ujišťuje čtenáře, že je si jist svou identitou, je patrné, že jeho tehdejší básnická totožnost váhala mezi přitakáním tradiční bondyovské dikci kuriózně rýmujícího totálního realisty (viz kupříkladu
báseň
Podivuhodný
klitoris,
parafrázi
Bondyho
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512055
Podivuhodného
mandarina)
a
výrazně
osobitým
nazíráním
skutečnosti, které s postupujícími roky básníka stále silněji z oné tradice vyvazovalo — stylově i tématicky. Kremličkovy počáteční strohé a nadobyčejně sevřené absurdně-naivistické reflexe na rozmanitý způsob skládají jednak ozvuky poetik generačních souputníků (Krchovského a Marksovy návraty k anarchistickodekadentním strofám Františka Gellnera, Placákovu naturalisticky vyhraněnou revoltu završenou útěky k „přírodnímu“ člověku, magický nádech psaní Jáchyma Topola), ale rovněž odkazy směrem k insitní poezii (můj deníčku XXXIV!), neologismům v duchu dada (Zpěv II.) či k rozmanitým filosofickým konceptům (sbírka Oblouk). V úhrnu té poezii nechybí morgensternovská hravost a groteskní škleb podvědomě okořeněný špetkou šílenství — přesto anebo možná také proto se s odstupem času právě Staré zpěvy jeví jako básnická knížka, která z undergroun-du 80. let vyčnívá nad jiné výrazně. Už v některých básních Oblouku a především v prozaické prvotině Lodní deník, kterou vydalo Nezávislé tiskové středisko v roce 1991 a za niž Kremlička obdržel v témže roce Cenu Jiřího Ortena, sledujeme, kterak se autorova poetika začíná proměňovat: strohý vázaný verš „kulovátoru“ etc. se rozpouští ve volně asociativní pásma, v nichž děje probíhají v několika časových i prostorových rovinách naráz, texty začínají připomínat přepestrý kaleidoskop, pomyslnou mlýnici semílající útržky reality a snění, literárních i jiných výpůjček, parafrází či aluzí — a to s vervou ne nepodobnou již zmíněnému Topolovi. V Lodním deníku, který vznikal „přirozenou sedimentací“ mezi roky 1984–1990, kráčí o lyrizovanou 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512055
reflexi pocitů hypersenzitivního synka, který se prodírá chuchvalcem poloobnažených postav (...), stírá si z líce pot a šťávy, klopýtá a sténá: „Pusťte mne ven — já chci ven!“, jak píše sám autor. Podobně jako Placákův Medorek (jenž ostatně byl Kremličkovi prvotní inspirací, ovšem s tím rozdílem, že zatímco já jsem byl harpunován socialistickou psychiatrií, Placák byl na útěku), i Kremličkův vypravěč má za cíl jediné: dobrat se komunikace, třeba monologické, v posledku absurdní, ale v každém případě apelativní, vypovídající zkušenost doby, a tím dojít katarze. O „slovo“ se dere i básnická knížka Cizrna (Torst, 1995), datovaná rozmezím 1992–1995 a připsaná „Bosňanům“. Kremličkova čtvrtá sbírka navazuje na tradici české protiválečné poezie a rozhodně nechce mlčet k ozvěnám čtyřleté války, obležení Sarajeva, strašlivým polním tažením napříč Bosnou. V již citovaném Kádrovém dotazníku se Petr Placák Kremličky dotazuje: „Co tě dneska nejvíc žere?“ Básník stroze odpovídá: „To ustavičný válčení, támhle přestanou a támhle začnou.“
Cizrnu
lze
ovšem
chápat
nejen
jako
vypjatý
antimilitaristický manifest se svébytnou básnickou licencí, ale rovněž jako obecné autorovo přitakání moudru východních filosofií, neusilujících o nic menšího než o souznění s veškerým životem, s přírodními „koly dějů“. Na základě tohoto budiž řečeno, že Cizrna je místy i knížkou pokorné a empatické přírodní lyriky a taktéž knížkou toužící milovat žárlivě, milovat radostně, tedy poezií intenzivních milostných záchvěvů, ne-li rovnou romancí.
100 Ukázka elektronické knihy