„stručným dovětkem“, neboť tato generace, jak Pilař píše dále, „může ještě procházet podstatnými proměnami“. O Kremličkovi se tu dočteme toto: „Vít Kremlička je podobně (jako Topol a Placák) básníkem s osobitým viděním světa, pro něhož není určující, zda se vyjadřuje veršem či prózou. Jeho ambiciózní básnická próza Lodní deník vznikala v rozmezí let 1984–1990 a její vydání v r. 1991 bylo významnou událostí v kontextu ‚nezavedené‘ literatury. Poezii psal Kremlička už dříve, avšak knižní soubor jeho tří raných sbírek vyšel pod názvem Staré zpěvy až v roce 1997. Zvláštní pnutí mezi totálně realistickým slovníkem a antickou inspirací (zvláště ve sbírce Oblouk, 1985) vzdáleně souznělo s neodekadentními tendencemi, které jsou obvykle spojovány hlavně se jmény J. H. Krchovského a Luďka Markse.“ II Přičemž: oč jde? Kremličkovy první básnické knížky Autentický kulovátor (s vročením 1981), Zvonění (1984) a Oblouk (1985), které před rokem 1990 kolovaly tuzemským literárním podzemím ve sbornících Violit, rozmanitých almanaších či v autorských vydáních — kryté pseudonymy Heřman Křemenáč nebo Vít Sval — a jež se pod názvem Staré zpěvy dočkaly oficiální edice až v roce 1997, jsou ze své poetické podstaty záležitostí dvojdomou. Ačkoliv v jedné z básní Oblouku Kremlička ujišťuje čtenáře, že je si jist svou identitou, je patrné, že jeho tehdejší básnická totožnost váhala mezi přitakáním tradiční bondyovské dikci kuriózně rýmujícího totálního realisty (viz kupříkladu
báseň
Podivuhodný
klitoris,
parafrázi
Bondyho
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512055