Toho rána si jí Metuzalém nesedl na klín, raději hřa doval na schůdku a užíval si sluníčko. Shrek se natáhla na dlažbu a vyhřívala si bílé huňaté bříško, Ninja se plí žil po nedalekém malém záhonku jako dravec z džungle. Vůbec nezáleželo na tom, kde se toho jitra každý z nich fyzicky nachází. Mnohem důležitější bylo, že jsou přesně tam, kde chtějí být. Ještě nikdy si nebyli tak blízcí jako v tomto poklidném okamžiku nekonečné pohody. A byl to kočičí nápad!
Za několik týdnů za Mavis přišla kolegyně z týmu grafic kého designu a u oběda v jídelně jí ukazovala fotky koťá tek, které si právě adoptovala z místního kočičího útulku. Cathy věděla, jako téměř všichni v kanceláři, že Mavis je do koček úplný blázen, jak o ní kdysi ironicky prohlásil Darius Drake. Kolem Cathyina telefonu se brzy sešla skupinka kolegů a ona ukazovala jednu fotku za druhou. Chlubila se dvěma adoptovanými koťátky. Už se u nich projevovaly výrazně odlišné povahy a charakteristické rysy, třeba obliba toa stu s máslem. „Kdyby tak uměly mluvit,“ povzdechla si kolegyně z účtár ny a odpovědí jí bylo souhlasné mručení. „Tos přece vždyc ky říkávala, Mavis, že?“ „Dřív ano,“ kývla Mavis. „Ale, víte, úplně jsem na to změ nila názor. Kočky totiž mluvit umí. Komunikují s námi celou dobu. Mnohem důležitější ale je, jestli je vůbec po sloucháme.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511838
Na debatu s Cathy si Mavis vzpomněla i večer, když ležela v posteli a čekala, až usne. Pomyslela na tu spoustu let, kdy tvrdila, že je kočkami přímo posedlá, a přitom je tak hloupě ignorovala, byla hluchá k jejich prosbám o klid, k jejich přání propojit se s přírodou. Dřív neměla tušení, že lze prožít tak silné souznění beze slov. Nyní ho ale cítila a její vztah ke kočkám se od základu proměnil. Pomyslela na všechny ostatní domácí mazlíčky na světě, jejichž životy jsou díky tragické nevědomosti jejich majitelů podobně svázané. Všechny ty zmařené příležitosti o osvobození, radost a pohodu, které objevila docela nedávno… Díky přijímání beze slov a lásce. A když o tom tak uvažovala, vzedmula se v ní vlna neobyčejně hlubokého smutku, až se proti své vůli rozvzlykala. Ležela na boku a přemýšlela, zda by to nešlo změnit. Mohla by milovníkům domácích mazlíčků vysvětlit, jak úžasný vztah lze s jejich chlupatými společníky prožít, když ztiší svou mysl? Zatímco ležela a přemýšlela, ucítila, že se na posteli něco zavrtělo, a najednou zahlédla stín kdysi holé, dnes už překrásně huňaté kočky. A vzápětí jí malý růžový jazý ček olízl tvář.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511838
Probuzení v márnici Catherine Turnerová bývala při pohledu do zrcadla zklamaná tím, co vidí: dvaapadesátiletou ženu s povislou kůží na bradě a hlubokými vějířky vrásek u očí. Tmavé kruhy a váčky pod očima měla už trvale. O krok ustoupila – čemuž se většinou vyhýbala, když byla nahá – a musela se konfrontovat s obdobně chmurnými stopami stárnutí, ovšem ve větším měřítku. Pokud někdy náhodou zachytila svůj vlastní odraz ve výkladní skříni, obvykle se vyděsila. Přestože její pouť do středního věku byla stejně postupná jako u všech ostatních lidí, pokaždé s ní otřáslo, když jí něco nemilosrdně připomnělo, jak skutečně vypadá. Sama sebe si totiž představovala v mnohem mladší verzi, která ovšem zdaleka neodpovídala realitě. Jak se vyrovnat se záplavou myšlenek a pocitů, které v takových okamžicích vyplouvají na povrch? Catherine pro to měla dokonale výstižné označení „milosrdné přijetí“. To byla její cíleně zvolená filozofie. Milosrdné přijetí faktu, že s každým dalším rokem její nejlepší dny ustupují stále hlouběji a hlouběji do minulosti.
Ukázka elektronické knihy