12
S doktorem Griggsem jsme spolu vycházeli moc dobře. Věděl, jak jsem se zasloužila svou péčí o zlepšení malátných stavů paní Parrisové a že to díky mně byla schopná v neděli v modlitebně zpívat žalmy. Taky věděl, že jsem jejím děvčatům vyléčila kašel a záněty průdušek. Jednou si dokonce za mnou přišel pro obklad na ošklivou ránu, kterou si jeho syn udělal na kotníku. Dalo by se tedy usuzovat, že do té doby neviděl na mém nadání nic zlého. Když ovšem toho rána vstoupil do domu Samuela Parrise, vyhýbal se mi pohledem a já pochopila, že se chystá přidat k táboru obžaloby. Vyšel po schodech do patra a slyšela jsem, jak se tam na chodbě tiše radí s pánem a paní Parrisovými. Za chvilku se ozval hlas Samuela Parrise: „Titubo, musíš být u toho.“ Poslechla jsem. Betsey s Abigail byly v pokoji rodičů, seděly vedle sebe na veliké posteli zakryté přehozem. Idylka po mém příchodu okamžitě skončila, ihned se svezly na podlahu a začaly řvát, jako by je na nože bral. Doktor Griggs se nenechal vyvést z rovnováhy. Na stůl vyložil řadu tlustých, v kůži vázaných knih, otevřel je na pečlivě opoznámkovaných stránkách a s veškerou důstojností se dal do čtení. Potom se obrátil na paní Parrisovou a poručil: „Svlékněte je.“ Nešťastnice vypadala dočista vyjeveně. Vzpomněla jsem si, s čím se mi svěřila ohledně svého manžela: „Ubohá Titubo, bere si mě oblečenou, ani sám se u toho nesvléká!“ Ti lidé nedokázali snést nahotu dokonce ani u dětí! Doktor Griggs zopakoval příkaz tónem, který nesnesl odkladu ani námitek. „Svlékněte je!“ Musela se podřídit. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511794
Nemusím se zmiňovat o tom, jakou námahu ji stálo dívenky svléknout, když sebou mrskaly jako vejpůl přeříznuté žížaly a řvaly, jako by je zaživa stahovali z kůže! Nakonec se jí to přece jen podařilo a měli jsme před sebou těla dívek – Betseyino bylo ještě dokonale dětské, na to Abigailino už doráželo dospívání s ošklivým porostem na ohanbí a narůžovělými dvorci kolem bradavek. Doktor Griggs obě pečlivě vyšetřil navzdory ohavným přízviskům, jimiž ho zahrnula Abigail, dala se totiž do skandování těch nejsprostších nadávek. Nakonec se otočil k Samuelu Parrisovi a zkroušeně oznámil: „Nenašel jsem nic, co by bylo v nepořádku se slezinou či játry, žádné městnání žluče ani přehřátí krve. Zkrátka jsem neodhalil žádnou tělesnou příčinu jejich stavu. Nezbývá mi tedy než vyslovit závěr, že se jich zmocnila ruka ďáblova.“ Jeho slova doprovodilo hromové štěkání, prskání a jekot. Doktor Griggs zvýšil hlas, aby ho bylo slyšet, a pokračoval: „Jsem však jen obyčejný venkovský praktik. V zájmu nejvyšší pravdy se ještě obraťte na vzdělanější kolegy, než jsem já.“ Potom si složil knihy a šel. V pokoji se zničehonic rozhostilo ticho, jako by si Abigail i Betsey uvědomily ohromný rozměr toho, co právě zaznělo. Betsey propukla v lítostivý pláč, ve kterém se mísil strach, výčitky svědomí a nesmírné vyčerpání. Samuel Parris vyšel za mnou na chodbu a praštil mě do zad, až jsem vrazila do stěny. Pak mě popadl za ramena. Netušila jsem, jakou má sílu, ruce měl jako pařáty dravých ptáků a nikdy jsem z takové blízkosti nevdechovala pach jeho nepříliš pěstěného těla. „Titubo,“ zahřímal, „znovu ti opakuji, že pokud se prokáže, že jsi skutečně očarovala moje děti, nechám tě pověsit!“ Sebrala jsem veškerou sílu a namítla: „Proč, když jde o čáry, myslíte vždycky jenom na mě? Proč nemyslíte na nějakou ze sousedek? Mary Sibleyová vypadá, že se v takových věcech vyzná! Zeptejte se jí!“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511794
Začala jsem se chovat jako zvíře zahnané do kouta, které kouše a škrábe, seč může! Samuelu Parrisovi strnula tvář, ústa se mu stáhla v úzký, krvavý proužek. Pustil mě. „Mary Sibleyová?“ Bylo jisté, že s ní o tom nepromluví, alespoň ne hned, do přízemí totiž s povykem vstoupila smečka meger. Nemoc se šířila, postihla další dívenky ve vesnici. Jedna po druhé, Anne Putnamová, Mercy Lewisová a Mary Walcottová, podlehly tomu, pro co se ujalo označení ruka ďáblova. Přes dřevěná vězení domů, přes ohrady se zvířaty, přes pole s jalovcem a kopretinami se napříč celým Salemem nesl beztvarý hlomoz hlasů. Hlasů „posedlých“. Hlasů vyděšených rodičů. Hlasů služebnictva nebo blízkých, kteří se snaží pomoct. Samuel Parris vypadal zmoženě. „Zítra pojedu do Bostonu a požádám o radu tamní zodpovědné činitele.“ Co jsem mohla ztratit? Vyhrnula jsem si sukni nad dřeváky, z nichž jsem měla nohy rozedřené do krve, a běžela k Anne a Thomasovi Putnamovým. Thomas Putnam byl bezesporu jeden z nejbohatších obyvatel Salemu. Hrozivě vyhlížející hromotluk v klobouku s krempou širokou tři stopy a v plášti z těžkého anglického sukna ostře kontrastoval se svou ženou, o níž si všichni v tichosti mysleli, že je bláznivá. Jejich dcera, malá Anne, mi několikrát povídala, že její matka by si se mnou chtěla promluvit o viděních, která mívá. „Jakých viděních?“ „Vidí některé lidi, jak se smaží v pekle!“ Po takovém vysvětlení jsem se pochopitelně veškerým setkáním s Anne Putnamovou snažila vyhnout! V přízemí domu byla spousta lidí, nikdo si mě nevšímal a mohla jsem v klidu pozorovat křepčení malé Anne. V jednom okamžiku se napřímila, prstem ukázala na zeď a teatrálně pronesla: 100
Ukázka elektronické knihy