mě je, protože studium nám dává docela zabrat. A nedovedu si představit, že k tomu budu obrážet většinu koncertů jejich kapely. Vzhledem k tomu, kolik času poslední dobou trávím s Quentinem, bych spíš nějak potřebovala nafouknout den, aby měl víc hodin. Na studium mi zbývá čím dál tím míň prostoru a já se zrovna nepřetrhnu, abych to nějak kompenzovala. Spíš ve mně začínají hlodat neuvěřitelné pochyby. Co jsem si vlastně myslela? Musím říct, že škola mi po tom, co se mi stalo, hodně pomohla. Bylo to něco, na co jsem se mohla upnout. Navíc učení je činnost, kterou všichni podporují, takže ani máma s tátou nebyli proti, když mě nacházeli s nosem v učebnicích. Sice bych řekla, že v mém případě se z toho stala nezdravá posedlost, ale zpětně? Myslím, že mě to částečně zachránilo. Díky učení jsem se přestala tak urputně izolovat. Musela jsem fungovat v hlučném školním prostředí, a i když jsem se s nikým nebavila, aspoň jsem něco dělala. „Už víš, co si bez Quentina počneš, až se kluci vydají do USA?“ vytrhne mě Tess z mých úvah. Dneska jsem nějak mimo. „Asi bych se chtěla na pár dní podívat do Čech.“ Ta myšlenka mě nepřestávala otravovat, už když jsem byla s Quentinem navštívit jeho rodiče. Chtěla jsem se jen na pár dní podívat, jak se daří našim. A třeba bych to mohla dělat každý rok. „Aha…“ Vypadá dost zklamaně. „Vážně jen na pár dní, až se vrátím, zabavíme se spolu,“ ubezpečuju ji. Pak jsme s Tess zamířily k nahrávacímu studiu, které měla kapela pronajaté. Laura a malý James už tam byli. „Vypadá to, že se jim to protáhne,“ postěžovala si. „Ještě že jste přijely.“ „Ahoj,“ pozdravil nás James, taky viditelně nadšený, že jsme tady. „Mám nový auto od strejdy Quentina,“ oznámil mi nadšeně a před obličej mi strkal nějaké červené autíčko. „A co to je za auto?“ snažila jsem se o konverzaci. „Přece Ferrari!“ Zjevně jsem ho pohoršila. Právě jsem u něj na žebříčku tetiček pořádně klesla.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511777