Povídky na poho(du) (Ukázka, strana 99)

Provinění „Co je s tebou chlape?“ dloubl Honzu do boku Peťan.

Seděli v šatně v propocených dresech a vydýchávali právě absolvovaný volejbalový trénink. „Trhni si! Jsem v pohodě,“ odsekl Honza. „To vidím, vole! Hraješ jak svázanej a hubu máš nafouklou jak medicinbal. Jestli se do neděle nedáš do kupy, dostaneme výprask a nepostoupíme.“ „Bože, o co jde? Tuhle pralesní ligu vysloužilci jako my dva stejně nezajímají. A i když vyhrajeme, co se stane? Na postup by se muselo investovat do haly, autobusy na zápasy, dresy a vybavení hráčů, míče, zázemí… Všechno stojí prachy a oddíl je nemá. Takže nám stejně nedovolí postoupit jako už párkrát,“ mávl Honza rukou. „Do prdele, tohle přece víme dávno! Ale dohodli jsme se, že to děláme pro mlaďochy, ne? I letos máme dva talentovaný kluky, co mají na ligu. Už mám domluvený lanaře a možná z toho budou i nějací ,kapříci‘... My ligoví veteráni už si sem stejně chodíme jenom protáhnout kostru, ne? Ty seš kapitán a trenér. Kluci se v tobě viděj! Přece jim to neposereš,“ domlouval mu Petr. „Neser! Říkám, že jsem v pohodě,“ natáhl si Honza na hlavu ručník na znamení, že diskuze skončila.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511760

Peťan je opravdový kamarád. Táhnou to spolu od průmyslovky. Ve všech lumpárnách i vážných životních situacích vždy byli spolu. V okolí se jim podle nějaké pohádky říkalo „kosí bratři“. Jenže dnes Honza nemá náladu ani na něho. „Hele, fakt nemůžu pomoct?“ nedal se Peťan odbýt. „Kurva, můžeš! Vysmahni do sprchy, padej domů k mamině a nech mě bejt!“ „Jenom se nezblázni, vole! Myslel jsem to dobře,“ prohlásil Peťan dotčeně. Svlékl se, hodil si přes rameno obrovský ručník a zmizel ve sprchách.

Honza chvíli bojoval s nutkáním se mu omluvit.

-Ale co, Peťan to pochopí. Zná mě jako málokdo.

Ví, že když mě něco trápí, musím to v sobě nechat vyhnít, pomyslel si.

Vstal a odevzdaně následoval přítele do sprch.

Na jeho zkoumavý pohled udělal smířlivé a omluvné gesto. „Nezajdem na jedno?“ zkoušel to Peťan znovu, když se oblékli. „Tak jo! Ale sranda se mnou nebude.“ „Do prdele, tak co ti je? Takovou náladu u tebe nepamatuju. Trápí tě sexuální život chroustů?“ zaútočil Peťan, když se usadili v baru naproti sportovní haly. „Jó kdyby,“ udělal Honza ustaraný obličej…

Náhle ho však přemohl pocit, že se musí někomu Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511760

svěřit. Nemohl jinak. „Tchýně, kamaráde! Tchýně,“ řekl zničeně. „Dej pokoj… Počkej, ženili jsme se přece oba ve stejném roce. Takže si pamatuju, že jste se Zitou pět let. Ale taky, že z její rodiny byl na svatbě jenom brácha. Taky správnej řízek… Pěkně jsme se tehdy zřídili…! Moje Lidka na mě druhej den skoro nepromluvila,“ usmál se Peťan a dodal: „Vlastně… Teď si uvědomuju, že Zita o rodičích skoro nikdy nemluvila. Jenom, že táta za nějakých podivných okolností zemřel při autonehodě. Snad sebevražda? Jo, a že její máma, je nějaká umělkyně.

Baletka, nebo co. Žije někde v Holandsku, nebo ne?“ Honza s ironickým úšklebkem pokýval hlavou. „Tak na tohle si musím dát panáka,“ prohlásil a objednal u barmana dvě vodky.

Peťan mlčel. Věděl, že nedočkavost by mohla zastavit proud emocí, které z přítele začaly odkapávat. „Tohle je trapný kino, Peťane! Nedokážeš si představit, jaká je moje tchýně hrůza!“ „Nech toho! Přece znám tvoji Zitu a jejího bráchu. Kdo porodí a vychová tak fajn lidi, nemůže bejt špatnej.“ „To je ono! Vychovali je prarodiče. Máma dětem stěží poslala dárky k narozeninám nebo Vánocům. A občas nějaké peníze… Když mi tohle Zita vyprávěla, nechápal jsem, že přesto všechno má k matce tak Ukázka elektronické knihy