„Budeme se s babičkou stěhovat k panu Ludwigovi.“ Ani se na mě neotočila, a tak jsem pokračovala: „Chodila bych k vám dál v neděli, pomohla bych vám, kdykoli by bylo třeba, stejně bych se musela starat babičce o dům a občas přitopit.“ Po dlouhé chvíli mi odpověděla: „Vidím, že pan továrník Ludwig konečně dosáhl svého.“ „Jak to myslíš, svého?“ „Nemohl mít tvou matku, tak si chce uzurpovat tebe.“ „Chce nám jenom pomoct, babička už sotva dojde.“ „Nevěř tomu. Tyhle lidi se vždycky starali jenom o sebe. Neměl ani tu slušnost, aby ji nechal být, když se vdávala, a poslal jí ty příšerné hodiny.“ „Jaké hodiny?“ „Ty, co tady visely u dveří. Tvoje babička si taky vždycky chtěla prosadit svou. Donutila tvoji mámu, aby je sem pověsila, natruc otci.“ „Proč to matka udělala?“ „Tvoje babička vždycky použila argument o Ottovi. Bylo to jako kouzlo, používala to, kdykoli chtěla matku o něčem přesvědčit. Co by její bratr chtěl nebo nechtěl. . . Ale máma chtěla mít hlavně pokoj.“ „A otec?“ „Otec se v životě smířil i s jinými věcmi, tak proč ne s hodinami.“ Zeptala jsem se, s čím se musel otec smířit, a Ida mi potvrdila všechny klevety, které jsem až do té doby slyšela jen od jiných – od Johanna nebo Antona. Protože strýc Ernst všechno 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511738