Edmonda a Richarda – polosirotci. Všechno kvůli jeho nezvedenému synáčkovi. Agnesin bratr si přehodí hůl do druhé ruky, rozhodně si odplivne, uchopí Johnovy prsty a stiskne je v drtivém sevření. John bezděky vyjekne, skoro jako holka. „Nuže,“ prohlásí John a vydoluje ze sebe co nejhlubší, nejmužnější zasmání, „myslím, že bychom spolu měli něco probrat, Bartholomewe.“ Mladík si ho dlouze změří pohledem. Potom přikývne a zadívá se mu kamsi přes rameno. „To bychom měli,“ přitaká a napřáhne prst. „Tamhle už jde Joan. Jsem si jistý, že do toho taky bude chtít mluvit.“ Joan spěchá přes pole, obklopená dcerami, s malým chlapcem na ruce. „Hej,“ zavolá na Johna, jako by byl jedním z poskoků na statku. „Na slovíčko, prosím.“ John na ni srdečně zamává a otočí se na Bartholomewa, s úsměvem a úklonou hlavy. Vlastně na něj spíš významně, pokradmu, po chlapsku kývne, jako by říkal: Ženský, co? Vždycky se snaží prosadit svou. Hlavně se nesmějí cítit odstrčený. Bartholomew mu chvíli oplácí pohled; má v očích stejné skvrnky jako jeho sestra, ale nelze z nich nic vyčíst, jsou ledové. Potom je sklopí, sotva postřehnutelným gestem pobídne svého bratra, ať běží otevřít Joan bránu, a písknutím přikáže psům, ať jdou s ním. Dlouho stojí na poli ve třech: Bartholomew, Joan a John. Děti je nepozorovaně sledují zpoza zdi. Po chvíli se začnou jedno druhého vyptávat: Už je to domluvené, už je hotovo, odešla Agnes k nim domů, vdá se a už se nikdy nevrátí? Nejmladšího bratra přestane postávání u zdi bavit, začne kňourat, že chce dolů. Sestry nespouštějí oči z trojice postávající na poli mezi ovcemi. 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511697