ETICKÁ INFRASTRUKTURA A JEJÍ HLAVNÍ KOMPONENTY
97
Úspěšný monitoring je postavený na dobře, jednoznačně zodpověditelných otázkách. Kvalita monitoringu je spjatá se smysluplnými dotazy, které odpovídají záměru monitorování. V našem případě etickému řízení. Sestavení kvalitního šetření vyžaduje vysokou kompetenci. Řada institucí proto přechází k modelovým šetřením, která vznikla jako expertní řešení. Z pohledu společenské efektivnosti a etiky je možné doporučit Certifikovanou metodiku: Metodika hodnocení společenské efektivnosti institucí vykonávajících veřejné politiky. Tato metodika má ideově blízko k řízení kvality. Její výhodou je, že kromě zjištění současného stavu umožňuje i prostřednictvím návodných otázek ukázat směr do budoucnosti. Externí monitoring může mít podobu auditu, jak byl popsán v předešlé kapitole, nebo méně formální podobu, kdy např. konzultantská či poradenská firma může monitorovat některé faktory, např. transparentnost, chování vůči klientům, úroveň komunikace, protikorupční politiku a další.
Výhody a nevýhody monitoringu a náročnost zpracování Jednoznačnou výhodou monitoringu je zjištění situace v daném čase s konkrétním subjektem, ať už se jedná o jednotlivého zaměstnance, či instituci nebo její součást. Podmínkou je kompetentní dotazování. Instituce, která se rozhodne pro interní monitoring, by si před jeho vlastní realizací měla ověřit, zda svými dotazy získá odpovědi, které ji zajímají. Zpracování a interpretace výsledků je další mimořádně náročnou aktivitou v celém systému monitoringu. Nezaujaté, objektivní posouzení vyžaduje zodpovědný přístup opřený o potřebnou kvalifikaci. Parametry, které se budou hodnotit, je třeba definovat dopředu, stejně jako kritéria hodnocení. Monitoring takto postavený má předpoklad úspěchu a podporuje důvěryhodnost v jeho realizaci a využití.
Časové intervaly pro monitoring Z předešlého je zřejmé, že časové intervaly závisí na typu monitoringu, od kterého se odvíjí i jejich periodicita. Výkonnost v některých institucích je sledována pravidelně, např. měsíčně. Pokud se budeme zabývat otázkou monitorování etiky ve veřejné správě, je zřejmé, že nejkratší dobou, která z hlediska etického řízení dává smysl, je roční hodnocení. Znovu je třeba připomenout, že monitoring má vést ke kontinuálnímu zlepšování. Smysl monitoringu je naplněn pouze tehdy, když jsou realizována opatření vedoucí ke zlepšení situace.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511664
98
ETIKA A INTEGRITA VE VEŘEJNÉ SPRÁVĚ
4.5 Whistleblowing Whistleblowing je příklad nástroje posilujícího integritu a etickou politiku ve veřejné správě. Je to forma jednání, která má za cíl předejít škodě v materiální a v některých případech i nemateriální rovině.
Definice Z řady definic přinášíme několik aktuálních verzí. Podle advokátní kanceláře Dentons186 je whistleblowing definován takto: Oznamovatel (tzv. whistleblower) je kdokoli, kdo má jakožto zasvěcená osoba (tzv. insider) informace o nezákonných či protiprávních aktivitách nebo jednáních, ke kterým dochází v rámci činnosti společnosti, a kdo tyto informace oznámí nadřízenému orgánu, pracovníkovi, externím specializovaným poradcům, veřejným orgánům nebo obecně veřejnosti. Wikipedie187 vymezuje whistleblowing následovně: Whistleblowing (z angličtiny doslova hvízdání na píšťalku) je termín z přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století, který M. P. Miceli a J. P. Near v roce 1985 definovali jako označení pro případy, kdy stávající nebo bývalý zaměstnanec nějaké organizace – whistleblower, tedy „ten, kdo hvízdá na píšťalku“ – upozorní instituci nebo orgán oprávněný k prověření či zakročení na nelegitimní, neetické nebo nezákonné praktiky na pracovišti, které se dějí se souhlasem jeho nadřízených a jdou proti veřejnému zájmu či ohrožují veřejnost, přičemž některé verze definice jsou navíc omezeny podmínkou, že upozorňovatel jedná v dobré víře a nesleduje vlastní prospěch a že situaci nelze vyřešit interními mechanismy. John Kiriakou whistleblowing (coby právem definovaný termín) uvádí takto: Whistleblowing je přinesení jakéhokoli důkazu plýtvání, podvodu, zneužití [moci, vlivu, …], nezákonného chování nebo hrozby vůči veřejnému zdraví či bezpečnosti. Termín se týká případů, kdy je oznámení o závažné věci učiněno víceméně nezištně příslušným úřadům nebo orgánům a oznamovatel přitom porušuje loajalitu ke svým přímým nadřízeným či vůbec ke svému zaměstnavateli, který je za napadené jednání odpovědný, čímž často riskuje ztrátu zaměstnání nebo i bezpečí a klid své rodiny. V průběhu našeho pracovního života se na pracovištích setkáváme s řadou jevů, které považujeme za protizákonné, ohrožující širší veřejný zájem nebo jen špatné. Může se jednat o podvody či krádeže u spolupracovníků, podvody ze strany celé organizace a jejího vedení, ohrožování životního prostředí, zatajování důležitých informací, významných např. pro zdraví či bezpečnost. Pokud podobné problémy na svém pracovišti zjistíme, dostáváme se do složité situace. Na jedné straně bychom měli nějakým způsobem zasáhnout, aby protiprávní jednání bylo zastaveno. Pokud však informace o takovémto jednání zveřejníme, může ze strany naší organizace následovat odveta, která nám může zkomplikovat kariéru 186
Dentons [online]. [27. 7. 2020] Dostupné [online]. Dentons - The definition of „worker“ for whistleblowing purposes 187 Whistleblowing [online]. [cit. 1. 3. 2021] Dostupné na: https://cs.wikipedia.org/wiki/Whistleblowing
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511664
ETICKÁ INFRASTRUKTURA A JEJÍ HLAVNÍ KOMPONENTY
99
či v horším případě nás profesně zlikvidovat. K tomu přistupuje i konflikt s dalšími normami, jako je např. povinná mlčenlivost o věcech vztahujících se k mé organizaci či loajalita ke kolektivu. I v takovýchto situacích u řady lidí převáží vědomí povinnosti vůči morálním principům či společenskému zájmu, a to i za cenu vlastního ohrožení. Na nepravosti chtějí upozornit veřejnost. Takovéto jednání se nazývá „whistleblowing“ (z angl. „blowing the whistle“ – „zapískání na píšťalku“, aby ostatní byli upozorněni na problém) a daný člověk potom „whistleblower“, česky „oznamovatel“. Na veřejnosti jsou pak známé zejména případy, kdy po takovémto oznámení následovaly nějaké represe. Jedná se pochopitelně o případy, které zasahují politické špičky či nejvýznamnější ekonomické zájmy. Řada dalších případů zůstává veřejnosti skryta a znají je zejména organizace, které se „whistleblowerům“ snaží pomáhat. Represe proti oznamovatelům nemusí zahrnovat pouze pokusy o kriminalizaci či propuštění z práce. Zahrnují také mediální útoky, snahy o znevěrohodnění, podsouvání sobeckých motivů či vykreslování oznamovatelů jako psychicky narušených osob. Česká veřejnost zná řadu známých případů „whistleblowerů“, je jím např. pozdější senátor Libor Michálek. Celé téma oznamovatelů má pak řadu aspektů, které jsou významné z hlediska našeho textu. Mezi klíčová témata patří: ■ ■ ■ ■ ■
zákonná ochrana oznamovatelů, tato otázka dominuje v české veřejné diskusi; podpora oznamovacích mechanismů ve veřejných i soukromých institucích; vytváření kultury organizace podporující oznamování protiprávního jednání; nakládání s podněty oznamovatelů a jejich interní i externí vyšetřování; osobnost oznamovatele a jeho rozhodování.
Zákonná ochrana oznamovatelů S tím, jak řada oznamovatelů dokázala ochránit veřejný zájem, roste také snaha o jejich ochranu. Po USA a řadě dalších států, např. i Slovensku, došlo k přijetí právní normy na ochranu oznamovatelů i na úrovni Evropské unie. Dne 23. října 2019 byla přijata Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 o ochraně osob, které oznamují porušení práva EU. Směrnice je významná, protože zavádí povinnost vytvořit bezpečné kanály pro oznamování aktivit porušujících právní předpisy EU, a to uvnitř podniků či organizací i vůči veřejným orgánům. Oznamovatelé by rovněž měli mít možnost právní pomoci a poradenství. Směrnice má pomoci lidem, kteří na svém pracovišti odhalí například praktiky ohrožující veřejné zdraví, ochranu dat, bezpečnost produktů či dopravy nebo jadernou bezpečnost. Lidé, kteří upozorní na porušování zákona nebo veřejného zájmu, tak budou v Evropské unii chráněni před případnou odplatou svých zaměstnavatelů. Směrnice definuje poslání ochrany oznamovatelů takto: Osoby, které pracují pro určitou veřejnou nebo soukromou organizaci nebo jsou s touto organizací v kontaktu v rámci svých činností souvisejících s prací, jsou často
Ukázka elektronické knihy