holky se stal osmdesátikilovej tank. Možná mám už i víc. Na těch osmdesáti jsem se radši přestala vážit. Když mě naši po dlouhé době viděli, bylo poznat, že jsou hodně překvapení. Asi měli i trochu radost, protože v jejich očích pořád lepší tlustá matrona než – podle nich – na smrt vyhublá kostra. Když jsem pak ale večer, hned první den po příjezdu, šla kolem kuchyně, slyšela jsem taťku, jak mamce říká, jestli nejsem nějaká nemocná, že jsem tak rychle přibrala. To mě hodně zasáhlo. Je docela bizarní, jak se mě tyhle poznámky vždycky dotknou. Přitom je to v podstatě konstatování faktu, kterej znám. Ale když se řekne nahlas, je to, jako by mi pod žebrama projela čepel nože. Rychle jsem vyběhla nahoru do svého pokoje, schovala se pod peřinu a půl noci probrečela. Nechtěla jsem mluvit ani s Tomem, napsala jsem mu, že je mi špatně a dneska si volat nebudeme. Tom má se mnou vůbec svatou trpělivost. Má toho v práci hodně, ale i tak je schopný mě utěšit ve všech mých náladách. Občas se mi stává, že se mu do telefonu rozbrečím. Když se mi to přihodilo poprvý, málem jsem se propadla hanbou. Bavili jsme se tehdy o tom, jak máme oba někdy pocit, že je život hodně těžkej a člověk občas musí vynaložit veškerou námahu a napnout poslední síly, co mu zbývají, aby ho nějak přežil. V tu chvíli mi přišlo všechno strašně líto, neudržela jsem se a rozbrečela se. Nejdřív mi jen tekly slzy po tvářích, ale pak jsem začala mít takovej ten zastřenej, usmrkanej hlas. Takže to Tomáš samozřejmě hned poznal. Chvilku ze mě tahal, co se děje,
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511658
ale pak pochopil, že mu to asi neřeknu, tak mi vyprávěl nějaký příběh z jedné ze svých cest. A to mě uklidnilo. Stal se z toho potom takový náš rituál. Když mi bylo smutno, vyprávěl příběhy. Některé i sepisoval a posílal mi je do mailu. Nejvíc jsem si zamilovala pohádku o ježečkovi. Ta vznikla kolem obrázku pověšeného dole v nemocniční hale, kam jsem často chodila, když jsem si dávala pauzu od učení ve studijním centru, které bylo hned vedle nemocnice. Byl to obrázek ježka, co měl na bodlinkách napíchané různé ovoce, takový ten obvyklý způsob znázornění. Myslím, že ho mohlo malovat tak šesti- nebo sedmileté dítě. I když těžko říct, já se svou neschopností cokoli namalovat bych ho nejspíš namalovala mnohem hůř, takže je klidně možné, že ho maloval nějaký dospělý. Jednou když jsme s Tomem telefonovali, jsem se zastavila právě pod obrázkem ježka a řekla mu o něm. Hrozně ho to nadchlo a ještě tentýž den napsal pohádku o klukovi, co leží v nemocnici a přijde za ním víla Akvamarínka, která mu dá barvy, a on si jako společníka namaluje právě tohohle ježka. Od tý doby byl ježeček prostě jen náš. Dokonce jsem přemýšlela, že až se po prázdninách zase vrátím do školy, zkusím se v nemocnici domluvit, jestli bych ten obrázek nemohla odkoupit. A přivezu ho jako dárek Tomovi, až se někdy uvidíme. Jestli se teda někdy uvidíme. Pomalu začínám ztrácet naději, že budu někdy schopná sama se sebou něco udělat. Přijde mi, že je to den ode dne horší. A teď když jsem navíc u našich, mám prakticky
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511658
neomezený přístup k jídlu, nemusím počítat každou korunu. A to je peklo. Začala jsem třeba dělat to, že si rozpustím máslo v hrnečku a do toho si nasypu cukr a udělám si z toho takovou sladkou kejdu, kterou pak sním. Nedokážu se toho nabažit. Ale logicky po tom přibírám raketovou rychlostí. Dokonce mi začíná připadat, že jsem na všechno tak nějak rezignovala. Postupně, plíživě, tak, že to vlastně ani pořádně nezaznamenávám. Začíná mi být všechno jedno. Že vypadám tak, jak vypadám. Že s tím nedokážu nic dělat. Možná to tak prostě má být a je to součástí nějakého vyššího trestu za to, jak jsem se ke všem chovala ve svém anorektickém období. S kamarády, co tady v Brně mám, se prakticky nestýkám. Nesnesu pomyšlení, že by mě takhle viděli. Vím, že by nic neřekli, ale nechci se stydět ještě víc, než se stydím. Každý den ale chodím na Liner. Už nás tam dokonce s Tomem začali registrovat jako takovou dvojici. Jako že k sobě patříme. To mi dělá hrozně dobře. Jsem pyšná, že je to zrovna on. Stalo se to tak, že napsal básničku a dal mě do věnování. Tehdy jsem měla pocit, že se snad vznáším na obláčku, jak to bylo krásný. Napsala jsem mu na oplátku taky jednu a taky ho dala do věnování. A od té doby nás tam vlastně takhle berou. Myslím, že mi ho tam všechny ženské závidí. Protože podle toho, co Tom říkal, mu hodně z nich psalo a chtělo se s ním setkat.
100 Ukázka elektronické knihy