holky se stal osmdesátikilovej tank. Možná mám už i víc. Na těch osmdesáti jsem se radši přestala vážit. Když mě naši po dlouhé době viděli, bylo poznat, že jsou hodně překvapení. Asi měli i trochu radost, protože v jejich očích pořád lepší tlustá matrona než – podle nich – na smrt vyhublá kostra. Když jsem pak ale večer, hned první den po příjezdu, šla kolem kuchyně, slyšela jsem taťku, jak mamce říká, jestli nejsem nějaká nemocná, že jsem tak rychle přibrala. To mě hodně zasáhlo. Je docela bizarní, jak se mě tyhle poznámky vždycky dotknou. Přitom je to v podstatě konstatování faktu, kterej znám. Ale když se řekne nahlas, je to, jako by mi pod žebrama projela čepel nože. Rychle jsem vyběhla nahoru do svého pokoje, schovala se pod peřinu a půl noci probrečela. Nechtěla jsem mluvit ani s Tomem, napsala jsem mu, že je mi špatně a dneska si volat nebudeme. Tom má se mnou vůbec svatou trpělivost. Má toho v práci hodně, ale i tak je schopný mě utěšit ve všech mých náladách. Občas se mi stává, že se mu do telefonu rozbrečím. Když se mi to přihodilo poprvý, málem jsem se propadla hanbou. Bavili jsme se tehdy o tom, jak máme oba někdy pocit, že je život hodně těžkej a člověk občas musí vynaložit veškerou námahu a napnout poslední síly, co mu zbývají, aby ho nějak přežil. V tu chvíli mi přišlo všechno strašně líto, neudržela jsem se a rozbrečela se. Nejdřív mi jen tekly slzy po tvářích, ale pak jsem začala mít takovej ten zastřenej, usmrkanej hlas. Takže to Tomáš samozřejmě hned poznal. Chvilku ze mě tahal, co se děje,
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511658