„Měli bychom ho nechat trochu proběhnout,“ na vrhla jsem. „A co když uteče?“ zeptal se Toby. „Budeme ho držet na vodítku, ty trdlo.“ Odvázala jsem provaz z koule u dveří. „Tak pojď, Willy,“ vyzvala jsem ho. Střídali jsme si Willyho na vodítku a běhali po cestě. Willy lítal sem a tam a bral to kalužemi. Ob čas se zastavil, oklepal se a pěkně nás s Tobym po stříkal. Někdy se z louže i vydatně napil. Většinu času ale prostě jen tak pobíhal, skákal a šťastně poňafával. Museli jsme běhat docela rychle, abychom mu stačili, jinak hrozilo, že přetrhne šňůru. „Tak fajn,“ prohlásila jsem, „to by mohlo stačit.“ Willy se posadil přede mě doprostřed cesty a hla sitě oddechoval. Zvedl své psí obočí a pozoroval mě, jako by čekal, co se bude dít. Klekla jsem si k němu a podrbala ho za ušima. „Neboj se, Willy,“ řekla jsem. „Už brzy se zase vrá tíš domů.“ Zavřel tlamu a našpicoval uši. Pak mi položil packu na koleno. „Není roztomilej?“ zeptal se Toby. „Je.“ Pohladila jsem Willyho tlapku a uvnitř mě píchlo. Bylo to, co dělám, vážně tak hrozné, nebo je nom trochu hrozné?
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511545