„Sedm…“ To je ale krásné odpoledne, pomyslel si zlatý retrívr. Vždycky je fajn, sednout si u… Jeho povídání si pro sebe pomalu odeznělo, když mu poklesla víčka.
HUGO POMALU OTEVŘEL oči. Nepamatoval si, jak usnul, ale věděl, že právě takhle začínají ta nejlepší schrupnutí. „Promiň, Vafle, asi jsem potřeboval menšího šlofíka… Vafle?“ Hugo se otočil a viděl, že štěně vedle něj nesedí. Vstal a rozhlížel se po domě. „Vafle? Kde jsi? V počítání aut jsi asi vyhrála.“ Jenže jeho sestřička nebyla v obýváku ani v kuchyni. A taky ji necítil. Zaštěkal nahoru do patra, ale bez odezvy. Kde může být? Vyběhl rychle psími dvířky na dvorek. Podle polohy slunce na obloze odhadoval, že spal asi tak hodinu. Otočil se k brance a v šoku zalapal po dechu! Byla otevřená a byla o ni opřená násada od koštěte. Ajaj.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511512