Neila Erik viděl jen málo. Italský mladík se mu vyhýbal, a pokud se náhodou potkali, míjel ho s mrzutýma, sklopenýma očima. Erik si s Neilem nedělal velké starosti, ale Thomas Gordon, který pochopil motiv, který Neila vedl k prozrazení jeho objevu sadových radovánek, Kilmeny bez obalu řekl, že si musí na něho dávat pozor a být k němu odměřená. „Byla jsi k tomu chlapci příliš laskavá, děvče, a on se stal troufalým. Musí se naučit, kde je jeho místo. Nevěřím, že jsme z něj všichni udělali víc, než jsme chtěli.“ Většinu idylických hodin Erikova dvoření však strávila ve starém sadu; jeho zahradní konec byl nyní divočinou růží – růží rudých jako srdce západu slunce, růží růžových jako ranní červánky úsvitu, růží bílých jako sníh na horských vrcholcích, růží plných poupat a růží v poupatech, které byly sladší než cokoli na světě kromě tváře Kilmeny. Jejich okvětní lístky padaly v hedvábných hromádkách podél starých cest nebo ulpívaly na svěžích travinách, mezi nimiž Erik ležel a snil, zatímco mu Kilmeny hrála na housle. Erik si slíbil, že až se stane jeho ženou, bude její úžasný hudební dar maximálně rozvíjet. Zdálo se, že její vyjadřovací schopnosti se každým dnem prohlubují a rozvíjejí, že rostou tak, jak roste její duše, že nabývají nových barev a bohatství z jejího zrajícího srdce. Pro Erika byly všechny dny stránkami inspirované idyly. Nikdy se mu nezdálo, že by láska mohla být tak mocná a svět tak krásný. Přemýšlel, jestli je vesmír dost velký na to, aby pojal jeho radost ze života, nebo jestli je věčnost dost dlouhá na to, aby ji mohl prožít. Celá jeho existence byla prozatím ohraničena tím sadem, kde se dvořil své milé. Všechny ostatní ambice, plány a naděje šly stranou v honbě za tímto jediným cílem, jehož dosažení by tisíckrát umocnilo
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511413
všechny ostatní a jehož ztráta by všechny ostatní připravila o důvod existence. Jeho vlastní svět se zdál být velmi vzdálený a věci tohoto světa zapomenuté. Když se jeho otec dozvěděl, že se na rok přihlásil do Lindsayovy školy, napsal mu podrážděný a udivený dopis, v němž se ho ptal, zda není dementní. Nebo je v tom tvém rozhodnutí nějaká dívka? napsal. Musí tam být, když tě na rok připoutala k místu, jako je Lindsay. Dávej si pozor, Eriku, celý život jsi byl příliš rozumný. Člověk ze sebe určitě aspoň jednou udělá hlupáka, a když se to nestalo v raném mládí, může se ti to přihodit nyní. David také napsal a vážněji se rozpovídal, ale nevyjádřil podezření, o němž Erik věděl, že ho musí mít. “Starý dobrý David! Třese se strachy, že chystám něco, co nemůže schválit, ale neřekne ani slovo ve snaze vynutit si moji důvěru.” V Lindsay nemohlo dlouho zůstat tajemstvím, že “pan učitel” se chystá ke Gordonům na námluvy. Paní Williamsonová se držela své a Erikovy rady, Gordonovi nic neřekli, ale tajemství proniklo na veřejnost a vyvolalo velké překvapení, klepy a údiv. Jeden nebo dva neopatrní lidé se odvážili vyjádřit svůj názor samotnému učiteli; ale nikdy tento pokus neopakovali. Zvědavost byla veliká. O Kilmeny se rozšířilo sto historek, které byly v oběhu značně přehnané. Moudré hlavy kroutily hlavou a většina vyslovila názor, že je to velká škoda. Učitel byl hezký a chytrý mladík; mohl si vybrat skoro kohokoli, dalo by se říct; byla škoda, že se dal dohromady s tou divnou, hloupou neteří Gordonových, která byla vychována tak pohansky. Ale to by člověk nikdy neodhadl, jakým směrem se vydá mužova fantazie, když si chce vybrat ženu. Hádali, že se to Neilu Gordonovi
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511413
moc nelíbí. Zdálo se, že je poslední dobou strašně náladový a mrzutý a že už nechce zpívat ve sboru. Takto probíhal šum komentářů a drbů. Těm dvěma ve starém sadu to bylo úplně jedno. Kilmeny o drbech nic nevěděla. Lindsay pro ni byla stejně neznámým světem jako město, kde Erik žil. Její myšlenky se toulaly daleko a daleko v říši její fantazie, ale nikdy nezabloudily do malé reality, která ohraničovala její podivný život. V tom životě rozkvetla, krásná, jedinečná bytost. Byly chvíle, kdy Erik téměř litoval, že ji jednoho dne musí vyvést z její bílé samoty do světa, který byl v posledku jen Lindsay ve větším měřítku a na jehož dně stála stejná malichernost myšlení, citů a názorů. Přál si, aby si ji mohl navždy nechat pro sebe, v tom starém, smrky ukrytém sadu, kde rozkvétaly růže. Jednoho dne si dopřál splnění rozmaru, který se mu zrodil v hlavě, když mu Kilmeny řekla, že si o sobě myslí, že je ošklivá. Zašel za Janet a požádal ji o svolení přinést do domu zrcadlo, aby měl tu čest jako první odhalit zevnějšek své milé. Janet zpočátku poněkud pochybovala. „Něco takového v domě nebylo už šestnáct let, pane. Kdysi tu byly jen tři zrcadla – jedno ve volném pokoji, jedno malé v kuchyni a jedno měla Margaret. Všechny je rozbila v den, kdy poprvé zjistila, že Kilmeny je němá. Možná jsem si jedno malé po její smrti pořídila. Ale nenapadlo mě se do něho dívat, nebo ho Kilmeny ukazovat. Proč taky? Ani nevím, kde ho mám.“ Ale Erik prosil a obratně argumentoval, až nakonec Janet řekla: „Dobře, ať je po vašem. Myslím, že byste si ho stejně sám pořídil, pane. Jste jeden z těch mužů, kteří si vždycky prosadí svou.
Ukázka elektronické knihy