98
Emily Henryová
Ale nevím. Kůže mi žhne pod nemilosrdným pouštním sluncem, chodidla mě pálí, i když jen stojím na místě. „Sakra,“ zasténá Alex a odhrne si vlasy z čela. „Předpokládám, že tohle je ten důvod, proč tohle období považujou za ‚mimosezonu‘.“ „Jakej život tady můžou David s Thamem mít?“ zavrtí znechuceně hlavou. „Stejnej jako ty v Ohiu,“ opáčím. „Smutnej a plnej chlastu.“ Měl to být vtip, ale Alexovi ztuhnou rysy a beze slova se otočí ke kufru auta, aniž by dal najevo, že mě slyšel. Odkašlu si. „Dělám si srandu. A navíc, oni stejně většinou bydlí v L. A., ne? Tam takový vedro zdaleka nebylo.“ „Na,“ podá mi první tašku a já si ji od něj zahanbeně vezmu. Důležitá poznámka: žádný další blbý vtípky na účet Ohia. Než vyložíme zavazadla a dvě papírové tašky s jídlem, které jsme nakoupili v supermarketu při zastávce na čůrání, a než to všechno vynosíme do třetího patra, kde je náš apartmán, jsme úplně promočení potem. „Mám pocit, že se rozteču,“ hlasitě zafuní Alex, zatímco já vyťukávám kód k otevření boxu s klíčem, umístěného vedle dveří. „Potřebuju sprchu. Nutně.“ Box se otevře, klíč strčím do zámku a různě jím otáčím a kroutím podle specifických instrukcí, které mi majitel bytu poslal. „Hned jak vylezeme ven, tak se zase zpotíme,“ namítnu. „Možná by ses měl vysprchovat až těsně předtím, než si půjdeš lehnout.“ Konečně odemknu, strčím do dveří, aby se otevřely, a vstoupím dovnitř, ale najednou se zastavím, protože se mi v hlavě rozezní hned dva varovné zvonky najednou. Alex do mě narazí, jako pevná hora zpocených svalů. „Co se –“ Zmlkne. Nejsem si jistá, které z těch dvou příšerných věcí si všiml. Že je tady nechutný vedro, nebo… Nebo že v tomhle (jinak úplně perfektním) bytě je jenom jedna postel.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511410