98
Emily Henryová
Ale nevím. Kůže mi žhne pod nemilosrdným pouštním sluncem, chodidla mě pálí, i když jen stojím na místě. „Sakra,“ zasténá Alex a odhrne si vlasy z čela. „Předpokládám, že tohle je ten důvod, proč tohle období považujou za ‚mimosezonu‘.“ „Jakej život tady můžou David s Thamem mít?“ zavrtí znechuceně hlavou. „Stejnej jako ty v Ohiu,“ opáčím. „Smutnej a plnej chlastu.“ Měl to být vtip, ale Alexovi ztuhnou rysy a beze slova se otočí ke kufru auta, aniž by dal najevo, že mě slyšel. Odkašlu si. „Dělám si srandu. A navíc, oni stejně většinou bydlí v L. A., ne? Tam takový vedro zdaleka nebylo.“ „Na,“ podá mi první tašku a já si ji od něj zahanbeně vezmu. Důležitá poznámka: žádný další blbý vtípky na účet Ohia. Než vyložíme zavazadla a dvě papírové tašky s jídlem, které jsme nakoupili v supermarketu při zastávce na čůrání, a než to všechno vynosíme do třetího patra, kde je náš apartmán, jsme úplně promočení potem. „Mám pocit, že se rozteču,“ hlasitě zafuní Alex, zatímco já vyťukávám kód k otevření boxu s klíčem, umístěného vedle dveří. „Potřebuju sprchu. Nutně.“ Box se otevře, klíč strčím do zámku a různě jím otáčím a kroutím podle specifických instrukcí, které mi majitel bytu poslal. „Hned jak vylezeme ven, tak se zase zpotíme,“ namítnu. „Možná by ses měl vysprchovat až těsně předtím, než si půjdeš lehnout.“ Konečně odemknu, strčím do dveří, aby se otevřely, a vstoupím dovnitř, ale najednou se zastavím, protože se mi v hlavě rozezní hned dva varovné zvonky najednou. Alex do mě narazí, jako pevná hora zpocených svalů. „Co se –“ Zmlkne. Nejsem si jistá, které z těch dvou příšerných věcí si všiml. Že je tady nechutný vedro, nebo… Nebo že v tomhle (jinak úplně perfektním) bytě je jenom jedna postel.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511410
ALEX, léto a já
99
„Ne,“ šeptne tak tiše, jako kdyby to ani nechtěl doopravdy říct nahlas. Jsem si jistá, že nechtěl. „Ale tam bylo napsáno, že tu jsou dvě postele,“ vypadne ze mě a snažím se najít potvrzení o rezervaci. „Vážně, fakt.“ Protože přece není možný, abych to všechno tak strašně zkazila! To přece ne. Kdysi by nám sdílení jedné postele zas tak moc nevadilo, ale tohle rozhodně nebyla ta správná chvíle. Ne teď, kdy je všechno mezi námi tak divné a hrozně křehké. Máme jenom jednu šanci napravit to, co se mezi námi pokazilo. „Seš si jistá?“ zeptá se Alex a otrávenost čišící z jeho hlasu skoro úplně vytěsní možné podezření. „Vidělas fotky? A byly na nich dvě postele?“ Vzhlédnu k němu od svého mailu. „Samozřejmě!“ Ale viděla jsem je doopravdy? Tenhle apartmán byl neuvěřitelně levný, což ale bylo hlavně kvůli tomu, že původní rezervaci někdo na poslední chvíli zrušil. Věděla jsem, že je to garsonka, ale viděla jsem obrázky jiskřivě tyrkysového bazénu a palem s listy vesele se třepotajícími ve větru a v hodnocení bylo napsáno, že je tam čisto a kuchyňka je sice malá, ale hezká a – Viděla jsem ty dvě postele doopravdy? „Tomuhle klukovi tady patří spousta apartmánů,“ snažím se zachránit situaci. „Určitě nám poslal špatný číslo bytu.“ Mezitím se mi podaří najít ten správný e-mail a proklikávám se fotkami bytu. „Tady!“ vykřiknu. „Podívej!“ Alex ke mně popojde a přes rameno se mi podívá do telefonu na fotky – světlý, bílo-šedý apartmán s keramickými fíkovými listy v jednom rohu, s obrovskou bílou postelí uprostřed místnosti a ještě jednou menší hned vedle. Jasně, určitě i tady se někdo snažil vyfotit to všechno umělecky z toho správného úhlu, protože na obrázku ta větší postel vypadá opravdu obří, zatímco ve skutečnosti taková není, což znamená, že ta druhá musí být ještě menší, ale rozhodně by tu měla být.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511410
Emily Henryová
100
„To nechápu.“ Alex se podívá z fotky na místo, kde by měla být druhá postel. „Aha,“ řekneme oba jednohlasně, když nám to dojde. Alex přejde k širokému křeslu bez opěradel, potaženému korálovou imitací semiše, odhodí pryč ozdobné polštářky a natáhne se k jednomu jeho konci. Vytáhne spodní díl a opěradlo zatlačí dolů, až se z celé té věci stane jedno dlouhé úzké lehátko s mezerami mezi jednotlivými polštáři, z nichž se skládá. „Rozkládací… křeslo.“ „Tam budu spát já!“ navrhnu. Alex se na mě podívá: „To nejde, Poppy.“ „Protože jsem holka a to by ti sebralo zbytky tvý středozápadní maskulinity, kdybys nedodržel každou genderovou normu, kterou ti vtloukají do hlavy?“ „Ne,“ namítne. „Ale když na tom budeš spát, tak dostaneš migrénu.“ „To se mi stalo jednou,“ zaprotestuju, „a nevíme, jestli to bylo ze spaní na tý nafukovací matraci. Taky to mohlo být z toho červenýho vína.“ Ale už když to říkám, hledám ovládání klimatizace, protože jestli mě z něčeho bude bolet hlava, tak to bude ze spaní v tomhle vedru. Najdu ho v kuchyňce. „Panebože, on tu nastavil teplotu na sedmadvacet stupňů.“ „Vážně?“ Alex si rukou prohrábne vlasy a setře si z čela krůpěje potu. „Když si vezmeš, že pocitově to vypadá tak devadesát…“ Přetočím termostat na 21 stupňů a větrák se nahlas rozvrčí, ale okamžitou úlevu to nepřinese. „Aspoň máme výhled na bazén,“ pronesu a namířím si to ke dveřím na balkon. Rozhrnu závěsy a couvnu – zbytek optimismu ze mě rázem vyprchá. Balkon je o dost větší než ten můj doma a stojí na něm roztomilý červený stoleček s dvěma ladícími židličkami. Problém je v tom, že ho ze tří čtvrtin zakrývá plastová fólie, zatímco někde nad hlavami se ozývá hrozivé vrčení a vrzání strojů. Alex si stoupne na balkon vedle mě: „Rekonstrukce?“ „Mám pocit, že jsem v zavíracím pytlíku uvnitř těla někoho jinýho.“ Ukázka elektronické knihy