rolet nevisely obvyklé pohlednice a umělohmotné hračky. Když jsem zaslechl, že se dveře za mnou otevřely, s hlavou na stranu jsem se lehce natočil tím směrem. „Víte, že jsem šťastně ženatý muž,“ zvolal jsem. „Také vám přeju dobrý večer,“ odvětila. Na chvilku jsem se pohledem vrátil zpátky na ulici. „Hodláte tam stát celý večer, nebo se ke mně přidáte?“ „Robert nic o žádné večeři neříkal. Už jsem jedl.“ Konečně jsem se k ní otočil. „No, já mám hlad jako vlk,“ prohlásila. Sedla si a pokynula mi k židli naproti. S rukama stále v kapsách jsem se vrátil ke stolu a sedl si, jako člověk čekající na autobus, který má každou chvíli přijet. Cítil jsem na sobě její pohled. „Mám vás zbavit utrpení, pane Hannigane, a říci vám, oč se jedná?“ zeptala se. Pokrčil jsem rameny. „Je to deset let. Deset let od té doby, co jste mi poskytl… co jsme uzavřeli naše partnerství.“ Překvapila mě. „Opravdu?“ řekl jsem, vysvobodil jsem jednu ruku z kapsy, abych si sundal čepici a prohrábl si vlasy. „A jelikož tohle místo konečně přináší nějaký výdělek, myslela jsem, že bude jen správné to oslavit,“ prohlásila. Zvedl jsem obočí. „Robert mi říkal, že se nikdy neptáte, jak se nám daří. Že se nijak nestaráte o návratnost své investice, jakkoli malá během těch let byla.“ Netuším, co ode mě očekávala. Snažil jsem se najít ta správná slova, ale nespokojil jsem se s žádným z těch, která se nabízela. Dveře za ní se otevřely a dovnitř vešel číšník — zase nikdo, koho znám — se dvěma talíři a umístil je před nás. Následoval druhý, s lahví červeného vína a Bushmills. Nalil víno Emily a whiskey pro mě, nechal obě lahve na stole. Emily se na něj usmála a rozprostřela si ubrousek na klíně. „Díky,“ řekla vlídně chlapcům na odchodu. „Je to steak,“ oznámila. Věnovala mi znovu svou pozornost, zatímco bohatá vůně pečeně mě velmi navnadila. „Rozhodla jsem se přeskočit předkrm. Říkala jsem si, že když se mi podaří zdržet vás na jeden chod, bude to úspěch. Prosím,“ vybízela mě a ukazovala k mému talíři.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511346