Podnikání? Monte se zasmál. Byl to hořký smích. Nemám talent na rozmnožování peněz. Zničím i ten nejlepší podnik. Vždycky budu jen šedý průměr, už jsem si zvykl. Zkrátka, dej mi hada a zapomeň na to. Další večer se jeden z Monteho lidí, podsaditý chladnokrevný Malanjec přezdívaný Kissonde, vydal k bungalovu, který si Daniel Benchimol obvykle pronajímal. Bylo po půlnoci. Mírně mžilo. Kissonde zaklepal na dveře bungalovu číslo šest. Otevřel mu vysoký pohledný mulat. Měl na sobě krásné tmavě modré pyžamo s bílými pruhy z lesklého hedvábí. Agent na něho namířil pistoli a současně si významně položil ukazováček levé ruky přes sevřené rty. Pššššt! Ani muk. Nechci ti ublížit. Strčil mulata dovnitř a přinutil ho, aby si sedl na postel. Pak, aniž by na něho přestal mířit zbraní, vytáhl z kapsy košile krabičku s prášky. Dva spolkneš. Lehneš si a budeš spát jako mimino. Zítra se probudíš spokojený, jenom trošku chudší. Podle plánu měl Daniel Benchimol spolknout prášky a za pár minut usnout. Poté si měl Kissonde navléct tlusté kožené rukavice, z batohu vyndat dospělého korálovce, dárek od starého Uliho, uchopit hada za hlavou a přimět ho, aby novináře kousl. Pak měl sám zmizet, aniž by si ho kdokoliv všiml, ale hada nechat v místnosti vedle novináře. Mrtvolu, hada a krabičku s prášky na spaní najde druhý den ráno uklízečka a spustí poplach. Spousta křiku, spousta pláče. Krásné projevy na pohřbu. Dokonalý zločin. Mulat bohužel odmítl postupovat podle scénáře. Místo aby spolkl prášky a usnul, francouzsky zaklel a krabičku s léky zahodil, ale když se chystal vstát, Kissonde ho pěstí srazil k zemi. Muž zůstal ležet na posteli, byl v bezvědomí, měl roztržený ret a silně krvácel. Kissonde pokračoval v plánu. Nacpal muži prášky do krku, navlékl si rukavice, otevřel batoh, vzal hada za hlavou a snažil se ho přimět, aby mulata kousl do krku. Vtom došlo k dalšímu nečekanému zvratu. Rozdrážděný korálovec se agentovi zahryzl do nosu. Kissonde ho vší silou sevřel a snažil se ho odtrhnout, ale had se nechtěl jen tak pustit. Konečně se mu podařilo se hada zbavit. Mrštil jím na zem a dupal po něm.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511345
Pak si sedl na postel, třesoucí se rukou vytáhl z kapsy mobil a zavolal Montemu: Šéfe, je tu problém. Monte, který čekal v autě u vchodu do areálu, se vyřítil k chatce číslo šest. Dveře byly zamčené. Lehce zabušil. Nikdo neotvíral. Zabušil znovu, silněji. Dveře se otevřely a v nich stál Daniel Benchimol, rozespalý, v trenýrkách a kypící zdravím. Omlouvám se, ale jste v pořádku? Novinář si vylekaně promnul oči: Neměl bych být? Monte si rychle vymyslel omluvu, že nějaký jiný host slyšel výkřik, zřejmě nočního dravce, který ulovil kořist, zamňoukání kočky, zlý sen, ještě jednou se omluvil, popřál zaraženému novináři klidnou noc a vzdálil se. Zavolal Kissondemu: Kams kurva zalez? Slyšel sténání. Přerývavý hlas: Umírám šéfe. Pospěšte si. Monteho osvítil náhlý nápad. Běžel k chatce číslo devět. Potvrdilo se, že plechová číslice na dveřích se nahoře uvolnila a otočila se, takže teď vypadala jako šestka. Dveře byly jen přivřené. Vstoupil. Kissonde seděl proti dveřím, tvář opuchlou, nejvíc nos, přivřená víčka. Umírám, šéfe, řekl a pomalu bezmocně zvedl ruku k obličeji. Had kousnul mě. Za ním uviděl Monte tvář dalšího člověka, kterému tekla z úst krev. Do prdele, Kissonde! A tenhle chlap?! Kdo je to? Přešel rovnou k mužovu saku přehozenému přes opěradlo židle u psacího stolku. Prohrabal kapsy. Našel řidičský průkaz a pas: Francouz! Tos dost posral, Kissonde, zabils nějakýho Francouze! Přivezl džíp. Posadil Kissondeho na sedadlo spolujezdce. Když se chystal odtáhnout bezvládné tělo Simona-Pierra, překvapil ho jeden z hlídačů areálu. Pojď sem! zašeptal Monte. Při vší té smůle měl aspoň tentokrát trochu štěstí.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511345
Muž býval Monteho spolupracovníkem v nejobtížnějších letech. Postavil se do pozoru: Veliteli! Pomohl Montemu naložit Simona-Pierra na sedadlo džípu. Přinesl čisté povlečení. Přestlali postel. Uklidili pokoj. Hada (to, co z něj zbylo) strčili do Kissondeho batohu. Monte byl už na odchodu, poté co předtím dal hlídači sto dolarů, aby mu pomohl na celou událost rychleji zapomenout, když si všiml plstěného klobouku, v němž se Francouz procházel po Luandě. Ten klobouk vezmu s sebou. A taky nějaké oblečení. Nikdo nezmizí jenom v pyžamu. Zavezl Kissondeho do Vojenské nemocnice. Pak jel další hodinu k pozemku, který před lety koupil s ideou, že si tam, daleko od rušné Luandy, postaví dřevěný srub, stěny natře namodro a on a manželka v něm budou společně čelit stáří. Zaparkoval džíp u obrovského baobabu. Noc byla nádherná, osvětlená úplňkem barvy mědi, jehož povrch vypadal hladký jako kůže na bubnu. Monte vytáhl z kufru lopatu a vykopal mělký hrob v hlíně rozmočené deštěm. Vybavila se mu jedna stará písnička Chica Buarqueho: „Tenhle hrob, kde teď jsi / co jenom pár palců má / je nejmenší účet, co ti život dal / právě tak akorát / ani hluboký, ani široký / kus země tak akorát pro tebe.“ Monte se opřel o baobab a pobrukoval si: „Moc velký hrob / pro tak malého nebožtíka / ale jsi na tom teď líp / než kdy na tomhle světě.“ Když chodil na gymnáziu v Huambu do septimy, byl členem amatérského divadelního spolku, který secvičil představení Severinův život a smrt, s textem Joãa Cabrala de Melo Neto a hudbou Chica Buarqueho. Ta zkušenost změnila jeho pohled na svět. Díky postavě chudého brazilského venkovana ze severovýchodu, kterou tenkrát hrál, pochopil, jak je kolonialismus rozporuplný a nespravedlivý. V roce 1974 byl v Lisabonu a studoval práva, když se ulice zaplnily rudými karafiáty. Koupil si letenku a vrátil
99 Ukázka elektronické knihy