B
Proč se v našem dětství a puberťáctví, zpropadeně, kluci vždycky prali pomocí takzvané kravaty? Proč se spíš netloukli pěstmi, proč nepoužili nějaké chvaty z džuda, beztak jich dobrá třetina chodila na kursy japonských bojových sportů, proč neuplatnili kopy z karate, proč ne ten pověstný a později s takovým puncem exotiky okukovaný „thajský box“? To jsou všecko postupy, kterými se mlátí směrem dopředu — a tak to i bývalo. Totiž že šel jeden proti jednomu takzvaně na férovku, tváří v tvář — nějakou ranou, kopancem nebo jen sprostou nadávkou ho vyzval a pak už se ale na sebe vrhali stylem podobným povadlé podobě řeckořímského zápasu nebo takzvaného volného stylu. Muselo v tom být maximum tělesného kontaktu — chytání za tepláky, chytání okolo pasu a snaha mrsknout soupeřem o podlahu. Chytání i za nohu, i když zrovna to nebylo moc typické. Šlo se do boje v zásadě „slušně“, ataky intimních partií se vyskytovaly jen zřídkakdy a sklízely z publika okolostojícího hloučku vždycky projevy nelibosti, pískot, výkřiky nesouhlasu. Šlo se totiž hlavně a nejvíc po krku. To bylo ambicí těch nejzarputilejších rváčů, chytnout druhého „do kravaty“ a mačkat mu krk, přidusit ho. Pokud se stalo, že jeden ze soupeřů druhého chytl tak šikovně a takovou silou, že onen se velmi brzo dusil, aniž měl šanci útočníka zmáčknout, byl konec zábavy. Ovšem mnohem typičtější byly nekonečné zápasy, kde docházelo 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511343