naráží na zdi, vzdorující jejímu náporu.“257 To, čemu čelíme, je neustále se rozevírající propast mezi jistotou, že naše existence je vystavena tlaku absurdity, a mezi obsahy, které se této své existenci snaží člověk dát. Velmi vážně se to týká i potřeby lidské morálky. Sartre se pokouší nějakou morálku na základě svých existencialistických východisek ustavit, naopak Camus je v době druhé světové války k této snaze víc než skeptický. Opírá se o zjištění, že pokud člověk nemůže uniknout svému údělu, to znamená své konečnosti, je jakýkoli konstrukt vytvářený obecnou morálkou nesmyslný. „V mrtvolném světle tohoto osudu se objevuje zbytečnost. Žádnou morálku, žádné úsilí nelze a priori ospravedlnit tváří v tvář té krvavé matematice, která pořádá náš úděl.“258 Druhý moment zásadního rozchodu Sartra a Camuse se týká problému lidské přirozenosti. V předchozím výkladu jsme viděli, jak se Sartre brání přijmout myšlenku jakékoli obecné lidské přirozenosti jako součásti naší existence, protože by to pro něj vyvracelo jeho vůdčí myšlenku, že existence předchází esenci. Camus ji do určité míry naopak přijímá. Odvozuje ji ze svého stěžejního tématu, o němž ještě bude řeč, tj. z existence revolty. „Revolta naznačuje, že existuje společná lidská přirozenost, a zároveň osvětluje míru a mez, které jsou její podstatou.“259 Sartre a Camus se také rozcházejí v pohledu na historismus, především na roli revoluce. Pro Camuse je jen další iluzí, že revoluce představuje vyšší stupeň revolty, její smysluplné naplnění. Jde jen o další podobu poplatnosti klasickému historismu, jak jej původně vnímala německá klasická filosofie a její následovníci. Pro Camuse je tomu právě naopak. Jakmile vítězí revoluce nad revoltou, stává se z revolucionáře „policajt a nomenklaturní kádr“.260 Dějiny takto pojaté činí z člověka věc, kterou si dějiny sami ztvarovávají, způsobují, že je člověk „(…) redukován na pouhé dějiny“.261 To, že to většina z nás nesnese, je pro Camuse jen dalším potvrzením, že máme něco jako společnou přirozenost, když říká: „Ale revolta je to, když člověk odmítne, aby se s ním zacházelo jako s věcí a aby byl redukován na pouhé dějiny. Je potvrzením přirozenosti společné všem lidem, která se vymyká ze světa moci. Dějiny jsou bezpochyby jedním z faktorů ohraničujícím člověka; v tomto smyslu má revolucionář
257 258 259 260 261
Albert Camus: Mýtus o Sisyfovi, Praha 1995, s. 35. Ibid., s. 29. Albert Camus: Člověk revoltující, Praha 1995, s. 291. Ibid., s. 248. Ibid., s. 249.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511328